Vzpomínky na Turecko

Manželův koníček je luštění křížovek a různých soutěží jak v časopisech, tak i na internetu.  Vyluštění pak pravidelně odesílá. V dřívější době však výhry nebyly veliké, jednalo se hlavně o knihy a drobné věcné odměny. Zlom pak nastal po roce 1990, kdy věcné odměny byly velmi lákavé, a také manžel měl štěstí, že v roce 1991 vyhrál desetidenní zájezd pro dvě osoby do tureckého Istanbulu.

Byl to autobusový zájezd, v té době ještě běžným linkovým autobusem. I když cesta byla zdlouhavá a nedokonalý spánek během jízdy nepřidal na náladě, těšila jsem se, že uvidím město a zemi, o které jsem jenom slyšela a četla různé dobré i špatné zprávy.

Před vlastní jízdou manžel sehnal informace, v jaké měně lze nakupovat ve zdejších obchodech a tržnicích. Vezeme s sebou české koruny, německé marky a americké dolary v domnění, že nám je na celnicích neseberou, jako pašovanou měnu. Nestalo se.  Na všech hraničních přechodech byl náš autobus odbavován bez jakýchkoliv problémů a zdržování. Projíždíme hraniční celnicí do Turecka a směřujeme do našeho cílového města Istanbulu, který se nachází na asijském a evropském kontinentu.  Je to největší a nejmodernější město Turecka, někdejší hlavní město osmanské říše. Počasí nám přeje a náš autobus zastavuje o hotelu, ve kterém se ubytováváme. Pokoje jsou skromně zařízené, se společným sociálním zařízením na patře. Nevadí nám to, jsme rádi, že jsme šťastně dojeli do země, pro nás exotické a neznámé. Program zájezdu byl sestaven tak, že dopoledne byly prováděny prohlídky památek a zajímavostí Istanbulu, odpoledne pak volno na nákupy a další aktivity.  Již před cestou jsme si ujasnili, že rodině musíme dovézt nějaké menší dárky, ale jaké, to uvidíme až přímo na místě. Nechtěli jsme na nikoho zapomenout a mimo nás se jednalo o dvě dcery a syna, dva zetě a snachu a 2 vnučky.  Překvapení náš čekalo hned při vystupování z autobusu. Kolem nás se seběhlo několik dětí ve stáří  asi 10 – 14 let, kteří nabízely různé voňavky, ponožky, halenky, trička a různé hračky. Byl to pro nás opravdu šok. Někteří účastníci neodolali a něco si koupili. Vesměs to stálo 1 nebo 2 dolary, jinou měnu děti nechtěly vzít, ještě tak marky.

Z pamětihodností nás nejvíce uchvátil chrám Haghia Sophia, palác Topkapi, Modrá Mešita a Velký bazar, kde pod jednou střechou je téměř 4000 krámků, zde každý turista najde to, co hledá a o cenu kupovaného zboží se smlouvá. Toto smlouvání však neexistuje v kamenných obchodech. Na tento způsob prodeje nebyli jsme zvyklí, a proto jsme jenom sledovali kupující, vesměs to byli Češi, Rusové a Slováci. Na istanbulských ulicích je rušno a na každém kroku jsou dotěrní pouliční prodavači, vesměs děti školou povinné, nabízející různé zboží. Že některé toto zboží je kazové a nepoužitelné, jsme bohužel zjistili až po příjezdu domů.

V rámci programu jsme také vyzkoušeli hamam, což je turecká lázeň a z přístavu Emimonu jsme se bosporskou úžinou dostali do evropské části Istanbulu, která je civilizovanější, kde nelze smlouvat při nákupech a jsou zde většinou kamenné obchody.

Již jsme dostatečně informováni, co se kde dá koupit a jak se smlouvá s prodávajícím. Po dopoledním společném programu se vydáváme nakoupit nějaké dárky pro rodinu. Na ulici nás obtěžují prodávající, a tak se rozhodujeme, že mužské části koupíme ponožky. Tyto jsou úhledně zataveny do fólie po šesti kusech za 1 dolar -, kupujeme tucet těchto ponožek. Neujdeme ani 10 m a další prodavač /děcko/ nabízí parfém. Zaujal mě krásný flakon a proto požaduji ovonět. Podává mi vršek, ke kterému čichám a vůně mě zaujala, a proto kupuji tři parfémy pro naše ženy. Za vše chtěl pouze 2 dolary. Procházíme kolem krámku s obuví a vtom si vzpomenu, že naše vnučka chtěla Adidas botasky. Vstupujeme do krámku, kde je nepřeberné množství různých velikostí, barev a značek. Nacházíme botasky Adidas ve velikosti, kterou potřebujeme. Prodávajícímu neseme vystavenou botasku, aby nám dal celý pár. Velice ochotně nám přinese botasky, opět zatavené ve fólii. Na jedné jsme zřetelně poznali požadovanou velikost, platíme 5 dolarů a spokojeně odcházíme. Druhý den odpoledne si jdeme koupit k jídlu kebab, usedáme ke stolečku, když vtom k nám přijde pouliční prodavač a nabízí mně krásnou bílou halenku. Jelikož byla opravdu pěkná, neodolala jsem a koupila ji. Prodavač mi halenku dává v igelitové tašce. Než mu zaplatím, dívám se do tašky, zda tam halenka je. Byla tam.

Poslední dva dny jsme chodili pouze do Velkého bazaru, kde jsme koupili riflový kabátek s kožešinou pro druhou vnučku, manžel koupil rifle pro sebe a syna, Gillete žiletky, čokolády, krásnou kabelu, která se dá zvětšit jednou tolik, já jsem koupila krásné šátky a různé drobnosti. Všechny koupené dárky jsme hned pečlivě ukládali do tašky. Ještě před odjezdem do Turecka jsme zjistili, že je tam prý levné zlato, tak koupi nějakého řetízku na krk jsme nechali na poslední den, a to ve Velkém bazaru. Tolik krámků se zlatem jsem v životě neviděla a už také neuvidím. Když jsme se u nějakého krámu zastavili, ihned vyběhl prodávající a lákal nás dovnitř. Dlouho jsme odolávali až do doby, kdy nás plynnou češtinou oslovil prodávající. Vcházíme do krámku, prodávající je v domnění, že si něco koupíme, tak ihned volá poslíčka, který nám přináší čaj. Prohlížím si řetízky na krk a zaujal mě jeden za 50 dolarů. Jelikož jsme již byli poučeni jak na smlouvání, manžel si dal do peněženky pouze 35 dolarů, a věděl proč.

Začalo smlouvání o ceně, manžel stále tvrdil, že řetízek chceme, ale máme jenom 35 dolarů. Prodávající za tuto cenu nechtěl řetízek prodat, proto se zvedáme k odchodu. Jakmile to prodávající zjistil, požadoval po manželovi, aby mu ukázal peněženku. Opravdu tak bylo pouze 35 dolarů. Řetízek nám dal do úhledné krabičky s certifikátem, že se jedná o 14karátové zlato. Toto byl již poslední nákup, kde jsme uplatnili snížení ceny. Vše nakoupené balíme do nové tašky, nasedáme do autobusu a odjíždíme do naší rodné vlasti. V tehdejší Jugoslávii zastavujeme na velkém tržišti s tím, že zde můžeme utratit poslední valuty. Kupujeme dvě láhve koňaku Napoleon a nějaké čokolády a sladkosti. Unaveni z cesty, ale s pěknými zážitky přicházíme domů, kde nás čeká celá rodina. Jaké překvapení však nastane při rozbalování dárků, to jsme nečekali. Když muži začali rozbalovat ponožky, zjistili, že ani jeden pár nebylo možno zkompletovat. Každá ponožka byla jiná jak barevně, tak i velikostí a nechyběly ani nedodělané ponožky. Parfémy, které dostaly naše ženy, mohly obdivovat krásu flakonu. Uvnitř byla totiž voda s navoněným uzávěrem.

Druhé velké překvapení ale nebylo to poslední. Vnučka se rychle snažila rozbalit své „adidasky“, ovšem i zde čekalo překvapení. Velikost jedné botasky byla správná, druhá byla o dvě čísla menší. Vnučka byla velmi zklamaná, ale brala to s úsměvem. Když jsem toto všechno viděla, měla jsem strach se podívat do tašky na moji halenku, abych také nebyla překvapená. A byla jsem. Ta halenka měla totiž jeden rukáv kratší. Vše ostatní bylo v pořádku až na rifle, kde jsme se netrefili s velikostí. Z celkového rozbalování nám bylo pak jasné, proč všechno bylo pečlivě zataveno do fólie. Kupující se nemohl na místě přesvědčit, co vlastně koupil. Po tomto rozdávání dárků jsme si uvědomili, jestli zlato je opravdu zlatem. Ve zlatnictví nám zlatý řetízek přezkoušeli a současně sdělili cenu, za kterou by se toto koupilo v našem obchodě. Byli jsme spokojeni, cena převyšovala 2x cenu, za kterou byl řetízek pořízen. Alespoň jeden vydařený dárek. Na tento zájezd s manželem vzpomínáme a byli jsme poučeni, že nemáme nic kupovat v pevném obalu.