Pracuji jako vychovatelka v mateřském centru. Navštěvují ho převážně maminky, které jsou se svými dětmi na mateřské dovolené. Věk dětí se pohybuje od 2 do 4 let.
Děti zde mohou zůstat nějakou dobu samy a tím se pomalu připravují na nástup do mateřské školky. Při první návštěvě maminka s dítětem zde zůstává a postupně se snaží ustupovat do pozadí, aby se dítě přidalo k ostatním. Někdy to trvá dost dlouho a někdy během chvilky dítě komunikuje s ostatními dětmi i dospělými. Nevnucujeme dítěti roli učitelky a nadřízené, ale pouze roli kamarádky a pomocnice.
Nyní popíši příběh, který se nedávno stal. Do našeho klubu přišla nová maminka se dvěma dětmi - chlapec Adam 3 roky a holčička Verunka 1 rok. Verunka byla celou dobu s maminkou a spíše jen koukala, co se kolem ní děje. Adam se dost styděl a od maminky se moc nevzdaloval. Když na něho někdo promluvil, nereagoval. Seděl na zemi, obličejem otočeným k mamince a stavěl z kostek. Tu k němu přišel Štěpán, chlapec, který tu byl podruhé a naprosto bez problému se zapojoval do kolektivních her. Štěpán začal brát kostky a chtěl stavět s Adamem.
Adam ihned vstal a utekl k mamince. Po chvilce si vzal autíčka a jezdil okolo maminky s Verunkou. Štěpána stavění přestalo bavit, vzal si u Adama jedno autíčko a chtěl se k němu přidat. Adam opět utekl k mamince. Maminka Štěpánovi říkala, aby Adamovi hračky nebral, ale snažil se povídat si s ním.
Zanedlouho Adam uviděl krabici s legem, která byla na druhé straně místnosti. Nejdříve chtěl, aby tam šla maminka s ním. Nakonec šel sám a protože krabice byla velká a těžká, nevěděl, jak ji dostat k mamince. V ten okamžik jsem byla kousek od něho a nabídla mu, že postavíme vláček a s ním potom dojede k mamince. Kupodivu se ihned přidal. Lego znal z domova, tak nám to šlo rychle. Ještě jsme do vagonků posadili cestující a naložili náklad.
Adámek celý šťastný volal na maminku přes celou místnost a vyjel s vláčkem. Tím ale upozornil Štěpána. Ten musel být vždy tam, kde se něco děje. Ihned přiběhl a Adamovi chtěl vláček vzít. S napětím jsem čekala, co se stane. Chlapci klečeli proti sobě a oba drželi lokomotivu. Adam se ani nehnul a bylo vidět, že bude své dílo bránit. Trvalo to jen chviličku, ale nám dospělým to připadalo jako věčnost. V duchu jsem Adamovi fandila a byla připravena mu pomoci. On to ale zvládnul sám. Štěpán se najednou zvedl a začal si v krabici vybírat kostky a stavět svůj vláček. Všichni jsme si oddychli a přáli Adamovi jeho první vítězství. Tento okamžik byl pro něho důležitý. Po zbytek pobytu v našem klubu se už bavil s každým a na maminku úplně zapomněl. Jezdil s vláčkem po celé místnosti a vůbec mu nevadilo, že tu jsou cizí lidé. Když mu maminka oznámila, že už musí jít domů, málem se rozplakal a se všemi se loučil jako kamarád.
Tato situace je typická pro děti, které přicházejí do dětského kolektivu. Děti ve třech letech se dostávají do stádia, kdy jsou schopny si hrát s dalšími dětmi a spolupracovat s nimi. Uvědomují si svá práva a své potřeby, dokáží se mezi sebou domluvit a dohodnout. Na vychovatelích je, aby tento poznatek dokázali dále rozvíjet a aby se vztah k druhým dětem prohluboval, rozšiřoval a nadále tvořil podstatnou součást jeho života. Naprostá většina dětí kolem třetího roku věku po společnosti dalších dětí touží. Jsou šťastné, když si jich všimnou a vezmou je do hry, promluví spolu a každé dítě chce samozřejmě předvést, jak je šikovné. Rozvíjí se mnohé důležité vlastnosti. Je to především schopnost spolupráce, ale také třeba družnost, solidarita, obětavost, tolerance, soucit.
Děti, které nemají možnost chodit do dětských kolektivů, jsou ochuzeny o tyto situace. Proto bych závěrem chtěla říci, že bychom své děti o to neměli připravovat. To, že jim budeme říkat, co smějí a co nesmějí, je nenaučí to, co by se v kolektivu naučily téměř samy a bez našich připomínek. Tak jako to vyřešil již zmiňovaný Adam se Štěpánem. Kdyby do našeho klubu nepřišli, asi by se tak rychle nenaučili, že se hračky druhým neberou a že si za své musí trochu bojovat. Ne násilím, ale postojem.