Yorkšírek Čenda

Jak jsem již jednou psala, moc jsem toužila po malinkém pejskovi, který by mi dělal společnost a já se o něj starala. Pokud jsem chodila do práce, toto nepřicházelo v úvahu, neboť jsem bývala celé dny mimo domov.  Vždy jsme si s vnoučkem povídali, až budu v důchodu, jakého že pejska si koupíme, jak se bude jmenovat a co ho všechno naučíme.

Na podzim roku 2011 jsem ale vážně onemocněla, jednu dobu už jsem myslela, že tu končím, ale pak mi vnouček řekl: „Babi, a kdo by nám koupil toho pejska, kdybys tu nebyla? Mamka určitě ne, ta pejska nechce.“

Uvědomila jsem si, že jsem tomu malému človíčkovi dala slib, že si pejska koupíme.  Tak jsem začala i kvůli tomu malému tvorečkovi bojovat a zdravotní stav se mi začal pomalu lepšit. Víc jak po roce jsem už začala pejska opravdu shánět. V našem městě paní chová malé yorkšírky a zrovna měla mladé, tak jsme se tam šli podívat - měla 2 kluky a 2 holky, já jsem chtěla kluka, tak mi vybrala toho nejčipernějšího a já mu dala jméno Čenda. Koupila jsem mu malinký pelíšek, malinké mističky, malinkou tašku na přenášení - zkrátka vše pro mini pejska.  Ještě několikrát jsem se byla u chovatelky podívat a vždy Čendík už běžel ke mně, jako by věděl, že bude můj. Paní říká: „Krásně papá, s ním nebudou žádné problémy.“ Byl sice o maličko větší než jeho sourozenci, ale když mě paní ujistila, že matka má 2,20 kg a otec měl 1,70 kg, musí být Čendík taky asi tak veliký, tak jsem byla spokojená.

Konečně jsem si Čendíka přinesla domů a začali jsme si na sebe zvykat, učila jsem ho hygienickým návykům, Čendík byl moc učenlivý. Jen měl pořád hlad, 25 granulek, co jsem mu měla - dle instrukcí chovatelky - odpočítat, nestačilo v žádném případě. A Čendík rostl a přibýval na váze. Když měl už 3 kg, ptala jsem se chovatelky, jak je to možné - a prý ho moc krmím - Čendík ale nebyl tlustý, byl velký. Když mi při venčení ostatní říkali: „Ten váš pejsek je jaksi velký, má vysoké nohy, to ale není yorkšír, že ne?“,  tak jsem z toho byla nešťastná, takovýho pejska já jsem přece nechtěla. Ptala jsem se u veterináře - a prý se to tak někdy stane, zkrátka to má v genech. A tak jsem to přestala řešit, jen jsem koupila větší pelíšek a větší mističky...

Copak ten Čendík za to může, že váží přes 4 kila, když jeho ostatní tři sourozenci mají nejvíc 2,30 kg? Je zkrátka můj a mám ho moc ráda a myslím, že on mě taky. Jsou dny, kdy se necítím nejlíp, Čenda to vycítí a leží mi v posteli u nohou, nehnutě mě dlouhou dobu sleduje, kdybych něco potřebovala, tak je po ruce. Venku nesmím jiného pejska před ním pohladit, hned po něm vyjede. Přece já jsem jeho panička a on můj pejsek. Patří sice mezi největší yorkšírky ve městě, ale  teď, když se mě někdo zeptá: „Není veliký?“, řeknu: „Není, je přesně tak velký, jak jsem si vždy přála.“ A mám pokoj. Jsem šťastná, že ho mám a myslím, že on je taky rád, že má mě a jeho váhu už prostě neřeším. Hlavně, že je nám spolu dobře.