Asi bych se tam jinak nikdy nedostala, kdyby...  Je tomu už pár desítek let, kdy jsem studovala v Brně a kdy se mě spíš jen náhodou zeptala má spolužačka Jarka, jestli bych s ní nechtěla jet v létě na brigádu do Ruska, tehdy ještě SSSR.

Brněnská univerzita totiž měla - a dodnes má - partnerské vztahy se Státní univerzitou ve Voroněži. Vysoké školy v tehdejším Sovětském svazu pořádaly tzv. „studěnčeskije strojitělnyje otrjady“, přesně přeloženo studentské budovatelské oddíly a jednoduše řečeno letní brigády na nejrůznějších stavbách, a zvaly na ně i zahraniční studenty.  Odměnou za měsíc práce na stavbě byla výplata asi sto rublů (1000 Kčs) a desetidenní zájezd do Voroněže, Moskvy, Leningradu (dnes Petrohradu) a Kyjeva. Má celoživotní vášeň cestovat kdykoliv a kamkoliv vyhodnotila nabídku jednoznačně, takže má odpověď byla: „Jedu.“

Bylo nás patnáct, naivních a bezstarostných dvacetiletých holek a kluků. V Moskvě na nás měl 7.července  (nikdy na to datum nezapomenu) čekat nějaký student Jurij, který nás měl odvézt do Voroněže a pak provázet na zájezdu po skončení brigády.

Nesehnali jsme ale místenky do vlaku tak, abychom do Moskvy dorazili onoho sedmého července a museli jsme se tedy vydat na cestu o pět dní dřív. Neviděli jsme v tom ale žádný problém. Mysleli jsme si, že se v Moskvě jen tak někde ubytujeme a do setkání s Jurou si města hezky užijeme. My bláhoví…

Začátkem července jsme tedy vyrazili vlakem z Prahy do Moskvy - přes Polsko, Bělorusko a Ukrajinu. Cesta trvala asi 36 hodin.

Jízda vlakem proběhla bez problémů a po dvou nocích a jednom dni ve vlaku jsme spokojeně vystoupili na moskevském Běloruském nádraží. Co teď? Nejdřív jsme si chtěli samozřejmě najít nějaké to ubytování.  (Internet nebyl, takže jsme neměli ponětí, kde a jaké hotely nebo ubytovny v Moskvě jsou). No, nejjednodušší asi bude zeptat se, že? Ale koho?

Nedaleko od nás stáli dva milicionáři (dnes bychom řekli policisté), tak jsme se k nim přesunuli a svojí školní ruštinou jsme se jednoduše zeptali, kde bychom mohli tak tři čtyři noci přespat. Těm dvěma jsme způsobili málem infarkt. Větší zděšení než v obličejích  těch milicionářů jsem už nikdy u nikoho nespatřila. Nejdříve na nás nevěřícně vytřeštili oči, a když se pak trochu z toho šoku probrali, chtěli po nás nějakou „bumážku“ , aby se dověděli, co jsme zač, kdo nás pozval, co tam chceme atd. Chlapci se zřejmě domnívali, že zadrželi skupinu západních špionů. Po kontrole našich pasů nás pro jistotu odvedli na nejbližší stanici milice. Tam jsme jejich nadřízenému dlouho vysvětlovali, kdo jsme a co zamýšlíme ve Svazu dělat. Naštěstí se jim po nějaké době podařilo kontaktovat telefonicky voroněžskou univerzitu, která potvrdila, že jsme jejími hosty a opravdu nejsme žádní špioni. Chování milicionářů se najednou obrátilo o 180 stupňů – dostali jsme malé občerstvení (čaj a sušenky) a asi po hodině čekání nám sdělili, že máme zajištěné ubytování v jednom novém hotelu, který byl postavený pro moskevskou olympiádu, a že pro nás další den přijede Jurij z Voroněže. Vše platila zřejmě voroněžská univerzita, po nás nechtěl nikdo ani kopějku. Perfektní. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

Příští den přijel Jura a ten pak s námi strávil další čtyři dny v Moskvě. Byl to student historie, zajímal se o české dějiny a byl velice přátelský a příjemný. Naladěný tak nějak stejně jako my. Veselý a bezstarostný. Rozhodně nepokazil žádnou legraci…a že jsme si jí užili! Dodnes si s mnohými z nás píše… Ukázal nám z Moskvy všechno, o čem jsme se před tím učili na střední škole v hodinách ruštiny: Rudé náměstí, Blagověščenskij soubor-kostel, areál Kremlu i mauzoleum. Koupali jsme se v řece Moskvě, vyjeli jsme výtahem do věže Lomonosovovy univerzity, viděli jsme představení Vladimira Vysockého v divadle na Tagance, prohlédli jsme si sovětskou a americkou kosmickou loď Sojuz-Apollo. Sedmého července jsme pak odjeli do Voroněže a odtud cestou necestou do malé vesničky Loščina (asi 250 km jižně od Voroněže), kde jsme zažili spoustu zajímavých i veselých příhod při „výstavbě“ kravína-korovnika pro tamní kolchoz. Bylo to celkem šest příjemných letních týdnů, na které s Jarkou i po tolika letech hrozně rády vzpomínáme. Mám doma spoustu černobílých, dnes už dosti zažloutlých a vybledlých fotografií.  Jejich kvalita je dnes už tak špatná, že by byly na stránkách ChŽ bohužel jen těžko reprodukovatelné.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10