Dudlíky pro naše milá nemluvňátka nejsou výdobytkem moderní doby, jak jistě tušíte, ale používaly se v různých obměnách už odnepaměti. V počátcích se sice nejednalo o dudlíky, jak je známe dnes, avšak staleté zkušenosti všímavých rodičů vedly k jejich dnešnímu tvaru a podobě.

Nejstarší zmínka o předchůdcích dnešního dudlíku pochází z Egypta z období asi 2500 let před naším letopočtem. Jednalo se o jakési sací hrnky, které měly za úkol děti zejména uklidnit jejich sáním, nikoli nakrmit.

Z období starověku se dochovaly malé předměty, které se dětem věšely na krk a měly plnit funkci dnešního dudlíku. Nalezena byla různá zvířátka s oušky s otvory v oblasti obličeje (například žáby). Těmito otvory se potom do úst miminek dostával med, kterým byly figurky naplněny.

Středověk dodal dudlíkům další formu, a to látkový uzlík neboli cuml, který se naplnil nějakou směsí. Nejčastější bylo těsto tvořené moukou, chlebem a medem. Někdy se též cuml máčel v odvaru z makovic nebo později také v alkoholu (například v brandy). Toto s sebou samozřejmě neslo značná zdravotní rizika, kdy mohlo dojít ke špatnému vývoji mozku nebo i hůř.
V germánských oblastech se cuml plnil sladkým chlebem. V dalších zemích funkci dudlíku plnily nejrůznější potraviny, například ryby či jiné maso, dokonce i špek.
Jinde používali klacek, na nějž připevnili kousek cukru, který omotali látkou. Dřevěný klacek s malou dýní na konci byl rovněž docela častou alternativou.

V antickém Římě si všimli, že děti cucají rukojeť chrastítek, a tak začali vyrábět rukojeti například z kosti nebo hladkého kamene, které mohly děti dudlat a zároveň si jimi chladit dásně při bolavých rostoucích zoubkách. Římané také dětem vkládali do úst svázané dřevěné korálky, vyrobené z pivoněk. Věřili, že je tento talisman ochrání před nemocemi. Takové náhrdelníky se používaly ještě několik století.

Jednoduchá chrastítka se však objevovala už před Římany, u primitivních kmenů. Ty je vyráběly ze zubů, klacků nebo z lastur.

V 17. století se dětem z bohatších rodin dávaly kroužky ze stříbra. Používaly se i jiné cenné materiály, například perleť nebo korál, který sloužil také jako ochrana před nemocemi (v Anglii mu až do 19. století přikládali moc chránit před zlem, fungoval tedy i jako jakýsi talisman).

V roce 1909 se objevil i článek upozorňující na dentální hygienu a nebezpečí spojené s používáním hadrových šidítek. Moderní dudlíky v podobě, jak je známe dnes, se začaly objevovat v polovině 19. století s rozmachem průmyslu a objevem možností použití mízy z gumovníku.

První dudlíky se vyráběly ve třech barvách. V bílé, kaštanově hnědé a černé. Různá barva patřila k různé části dne, například na noc děti dostávaly dudlík černý. Bílý dudlík však obsahoval jisté množství olova, které je zdraví nebezpečné.

Koncem 19. století se objevují nejprve dudlíky kulaté, později přichází na řadu námi již dnes velmi dobře známé zploštělé (v polovině 20. století) a anatomické, které jsou přizpůsobeny tvaru dutiny ústní. Vedle latexu se přidal jako modernější materiál také silikon.

Současný trend je hledat stále dokonalejší tvar, aby dudlík nenarušoval vývoj chrupu, proto v poslední době přichází na řadu také dudlíky ortodontické, které doporučují zubaři.

Když primitivní lidé dávno před naším letopočtem podstrkávali dětem dřevěné klacíky, těžko by je napadlo, že se z tvorby dokonalého dudlíku stane doslova taková menší „věda“.