Za dobrotu na žebrotu

Nedávno jsem se vracela z práce. Vyjdu z budovy, kde pracuji, a venku hned za vrátnicí zpozoruji, jak ve větru lítá papírek nápadně podobný bankovce. Byla to tisícikoruna. Za ní letěla další, a pak jsem sebrala ještě pětistovku. Byla jsem hodně překvapená, ale ihned jsem zavrhla možnost, že by snad peníze shazovali z letadla, aby nám obyčejným lidem stát přilepšil. Nejspíš peníze ztratil někdo z mých kolegů, napadlo mě. Bylo po noční, lidé byli unavení, venku ještě tma, a tak se skutečně mohlo stát, že někdo měl obnos volně v kapse a před firmou ho vytratil.

Nepřipadalo mi správné si peníze, i když to byla pěkná částka, nechat. A tak jsem poprosila kolegyni, aby se zeptala na zastávce autobusu ostatních, zda někdo nevytratil peníze, a sama jsem šla obnos odevzdat na recepci.

Kolegyně mi v autobuse řekla, že se ptala pár lidí, ale nikdo peníze nepostrádá. A tak jsem čekala tři dny, ale nic se nedělo. Proto jsem si peníze z recepce vzala zpět k sobě s tím, že jsem na sebe nechala pro případného majitele kontakt.

Hned následující den poté, co jsem si peníze vzala k sobě do úschovy, se mi ozval majitel. Ten ovšem tvrdil, že neví přesně, kolik peněz vlastně ztratil. Udivilo mě, když jsem zjistila, že muž není vůbec z naší směny. Pracuji v třísměnném provozu a střídáme se dle harmonogramu. Jedna směna má ranní, další odpolední a třetí směna má noční, mezitím jsou také dny volna. Jak jsem si zjistila, směna prvního zájemce o peníze měla v den, kdy jsem peníze našla, volno. A tak jsem mu peníze nedala. A to také proto, že se mi už přihlásil druhý zájemce. Ten také nevěděl, kolik peněz přesně ztratil. Tvrdil, že to bylo něco kolem dvou tisíc.

„Vy nevíte, kolik peněz jste měl u sebe?“ ptala jsem se značně podezíravě.

„Přihlásil jsem se, tak to musí stačit, ne?“ řekl a natáhl ruku.

Peníze jsem nedala ani tomuto muži. Jak jsem zjistila, tak měl v den, kdy jsem brzy ráno peníze našla, odpolední směnu. Brzy ráno nemohl před budovou být. Rozčiloval se, vyhrožoval mi soudem, ale odešel s nepořízenou. Začala jsem svého nálezu litovat. A to mi má kolegyně v první chvíli dokonce záviděla možné desetiprocentní nálezné! Já ze svého nálezu, který jsem měla stále u sebe, neměla pražádnou radost. Začala jsem pozdě litovat své poctivosti. Kdybych si peníze nechala, mohla jsem mít klid.

Až po týdnu se ozval další možný majitel peněz, které jsem našla. V šatnách ke mně přišla vyjukaná mladá dívka. Matně jsem si pamatovala její tvář. Dělala na jiném úseku, než já, ale pracovala v naší směně.

„Vy jste prý našla mé peníze?“ zeptala se.

„Je otázkou, jestli jsou vaše? Kolik jich bylo a kde přesně jste je ztratila?“ zeptala jsem se. „Jste totiž již třetí majitel, který se k penězům hlásí.“

Dívka řekla přesnou částku, kterou jsem našla. Vysvětlila mi, že ten den si měla vyzvednout počítač z opravy a pro jistotu si vyzvedla částku z bankomatu.

„Proč se o peníze hlásíte až teď?“ ptala jsem se.

Mladá slečna měla dovolenou a byla první den v práci po ní. Má kolegyně mi navíc potvrdila, že když se ptala na zastávce na to, zda někdo peníze neztratil, dívka byla na zastávce hned vepředu. Šla tudíž před námi, jen neslyšela, když se kolegyně ptá, zda někdo peníze neztratil. Přesto jsem byla nedůvěřivá.

Najednou dívku něco napadlo. Vytáhla z kabelky mobilní telefon a podala mi ho. Dala mi přečíst zprávu, kterou zasílala to ráno své mamince. Ve zprávě jí líčila, že peníze určené na zaplacení opravy ztratila. Tentokrát jsem uvěřila a hned druhý den jsem dívce peníze vrátila. Nabízela mi automaticky nálezné, které mi náleželo. Já si ale připadala nepatřičně, když jsem viděla nabízené peníze v rukou té dívky. A tak jsem odmítla s tím, že mě může pozvat na kávu a zákusek.

Klára, tak se dívka jmenuje, souhlasila. Zašly jsme si do nedaleké předražené cukrárny, kterou obloukem obcházím už dlouho, protože je mi líto dát tolik peněz za zákusek, a daly jsme si velký zmrzlinový pohár a navrch velmi dobrou kávu. Od toho dne se z nás staly dobré kamarádky. S Klárou se často navštěvuji i mimo práci. Zjistily jsme totiž, že obě máme podobné zájmy. Chodíme spolu cvičit i na bazén.

Jen v očích dvou falešných majitelů peněz jsem špatná. Všude mě pomlouvají, místo aby se styděli za to, že se chtěli neprávem obohatit tím, co jim nepatří.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete