Lindava je obec ležící východně od Nového Boru. Její historie je spjata s textilem a sklem. Bývala zde celá řada textilních provozů, bělidla, barvírny, tkalcovny, kartounky, střihárny. Období prosperity ukončila II. světová válka. Po znárodnění už docházelo jen k chátrání a devastaci objektů. Až devadesátá léta minulého století přinesla změnu, ruina bývalé německé textilní manufaktury byla po celkové náročné rekonstrukci přestavěna na novou sklárnu AJETO.

Přijíždíme od Sloupu a výraznou budovu s růžovou fasádou nelze přehlédnout. Hned u parkoviště můžeme obdivovat mohutné skleněné plastiky, další se nachází v malém parčíku s rybníčkem.

Míříme do stodoly, respektive Sklářské krčmy, abychom si zde domluvili prohlídku hutě. Ta se chystá za pár minut a sympatická průvodkyně nás odvádí do hlavní budovy, kde posloucháme výklad a zároveň z ochozu pozorujeme skláře při práci. Nahlédneme i do brusírny a formárny.

Technologie výroby skla z písku, potaše, sody, vápence a dalších látek nám není zcela cizí, ale není na škodu oprášit dávné školní znalosti. Zdejší tavící pec je šestipánvová a nemůžeme spustit oči ze sklářů, díky kterým toto náročné, ale krásné, prastaré řemeslo stále žije. Od dob dcer a synů Jakuba skláře se však přece jen něco změnilo. Moderní technologie spalování zajišťuje mj. stabilní teplotu v peci, automatický řídicí systém odstranil zbytečnou manuální práci a případná lidská selhání.

Podstatou však stále je a bude kvalita práce a řemeslná úroveň. A v případě sklárny AJETO i schopnost mezinárodní komunikace, díky níž se zdejší výrobky dostaly do celého světa a stala se vyhledávaným místem sklářských výtvarníků, designérů, architektů a dalších tvůrčích osobností.

Odcházíme plni dojmů, a protože na oběd je ještě brzy, vydáváme se na krátkou procházku po okolí. Obejdeme objekt sklárny, a na křižovatce pod ním zamíříme vpravo směr obec Svitava.

Zhruba po 500 metrech přicházíme k roubenému stavení se skleněnou plastikou u brány. Hned před ním opustíme silnici a pěšinkou kolem plotu se vydáme k lesu. Pěkná cesta nás vede kolem meandrů potoka Svitavky. Brzy přicházíme k pískovcovým skalám, ve kterých jsou vytesány různé tunely a jeskyně. Jde o pozůstatky náhonů dnes již zaniklých zrcadláren Rabštejn a Velenice, které zde fungovaly od druhé poloviny 18. století. Další vyhloubené prostory vznikly při těžbě písku, který se používal k broušení skla.

Je to místo romantické a tajemné a není divu, že se část údolí dříve nazývala Čertův důl.

Zajímavé technické dílo, a dnes již suchá část náhonu, pochopitelně přitahuje naši pozornost a tak vstupujeme do tunelu a opatrně postupujeme do tmy. Malá baterka neposkytuje zrovna nejdokonalejší osvětlení, ale aspoň vidím, kam šlapu. Napadá mě, že bychom si s sebou na výlety měli nosit kvalitnější zdroj světla, když vtom se zdáli ozve prapodivné brumlání. Manžel podotkne, že asi zahřmělo a blíží se bouřka. Já se však nemohu zbavit pocitu, že divný zvuk vycházel z hloubi tunelu před námi. V takových chvílích začne fantazie pracovat na plné obrátky a k pocitu bezpečí to obvykle nepřidá. Mohlo by klidně jít o sesuv nebo o zaběhlé zvíře, a že bych se v úzkém tunelu chtěla vyhýbat s naštvaným divočákem... Náhon by sice měl někde vyústit, ale kdoví co se v něm skrývá. S jistým ulehčením se vracím zpět na světlo a na normální cestu.

Sotva uděláme pár kroků, zahlédneme v lese zaparkovanou dodávku. Okamžitě mi bleskne hlavou, že auto na takovém místě avisuje jakousi neplechu, a to už vidíme postavu v historickém kostýmu a následně skalní průrvu s dobovými rekvizitami a o kus dál se činí další pracovníci filmového štábu, neboť se zde právě cosi natáčí. Tak odtud tedy pocházely ty divné zkreslené zvuky! Domýšlíme, jak to mohlo dopadnout, pokud bychom prošli tunelem až nakonec a vešli nečekaně přímo „na plac“. Kdo by se asi divil víc? My, že jsme ocitli ve středověku či v doupěti loupežníků? Nebo pan režisér, kterému bychom zkazili záběr?

Těšíme se, že si v klidu prohlédneme a nafotíme jeskyni Pustý kostel a Pekelné doly, ale i zde jsou filmaři, tak je necháme tvořit a třeba výsledek jejich práce uvidíme v nějaké nové pohádce.

Ale když už jsme tady, vystoupáme lesem na horní okraj skalnatého srázu údolí nad bývalou zrcadlárnou Rabštejn. Je zde vytesaná vyhlídková plošina s kamennou lavicí. Výhled na Velenice s Velenickým kopcem je dnes je již značně omezený vzrůstajícími stromy, ale je to hezké místo.

Vracíme se zpět do Lindavy, abychom příjemnou procházku zakončili ve Sklářské krčmě. Zdejší nabídka dokazuje, že skláři se vždy dokázali fortelně napít i najíst. A nejen to, zájemci si zde mohou sami zkusit pomocí sklářské píšťaly vytvořit vlastní skleněný výrobek.

Závěrem musím dodat, že zmíněné exteriéry, v nichž jsme v dubnu 2014 filmaře zastihli, byly použity ve vánoční pohádce Princezna a písař. Hlavní představitelé v ní ale dojdou tunelem kousek dál, až do průrvy Ploučnice, která se nachází až u Novin pod Ralskem.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz