Za pět minut dvanáct

V době, kdy jsem zůstala po úmrtí muže sama s malým synem, jsem to neměla vůbec jednoduché. Po nějaké době jsem uvažovala, zda chci ještě vůbec někdy vztah s mužem, nebo zůstanu sama se synem. Budu se věnovat jemu, a až syn vyroste, těšit se na vnoučátka. Znám ve svém okolí řadu lidí, kteří po rozvodu nebo úmrtí partnera zůstali sami a zvykli si. Nakonec jsem se rozhodla to neřešit. Práce, známí a rodina mi poskytovali dostatek rozptýlení, a co má přijít, přijde samo.

Žila jsem si svůj život a mimo povinností jsem měla oblíbený koníček, komunikovat na sociálních sítích. Na nich jsem našla i kamarádky, s kterými jsem řešila různé problémy, dělila se o radosti nebo se s nimi začala navštěvovat. A takto jsem vlastně poznala i Daniela. Daniel byl o rok mladší, dosud svobodný muž. Času měl poměrně hodně, protože klasicky nepracoval, ale věnoval se rodinné firmě. Daniel měl kloubní onemocnění, které mu nijak nebránilo žít plnohodnotný život, ale měl na něj invalidní důchod. Pohledem nešlo vidět, že byl Daniel nemocný, jen lehce kulhal.

Žil s rodiči v malém domku na druhém konci republiky. Jeho aktivní rodiče vlastnili rodinnou výrobnu keramiky. Jak táta, tak máma vyráběli domácí keramiku, kterou pak společně prodávali, a Daniel jim hodně pomáhal. Rodina vlastnila i všemožné zvířectvo a Daniel konkrétně choval koně. Měli velká pole, která rodině také pomáhala s živobytím. A tak byli šťastní, až na Daniela. Danova sestra byla dávno vdaná, ač byla mladší, a měla malou holčičku. Daniel ale neměl žádnou přítelkyni. A tak často komunikoval s přáteli, stejně jako já, přes internet. Tehdy jsme si začali psát. On mi psal o svém koni, o keramice, kterou s rodinou vyrábí, a já zase o svém životě. Myslela jsem si, že Dana nikdy osobně neuvidím, a nevadilo mi to.

Člověk si ale často myslí něco, co je nakonec úplně jinak. Tak tomu bylo i s Danielem. Naše komunikace byla delší a delší, psali jsme si každý večer. Co kdo dělal, jak se má, co má v plánu… Posílali jsme si fotky, až nakonec jsme si i zatelefonovali. A pak Daniela něco napadlo. On je nemocný a na svou nemoc může dostat i lázně a já bydlím v lázeňském městě. Nechal si proto napsat lázeňský pobyt právě u nás a dostal ho. Když mi to napsal, čekal, že se mu po celý měsíc budu věnovat. Já ale chodila do práce a měla syna. A tak jsme se poprvé viděli face to face. Dan byl prima kamarád. Kamarád, ale nic víc. Vzala jsem si pár dní volna, abych se mu mohla věnovat a ukázat mu okolí našeho města, a zajeli jsme na nějaký ten výlet. Byl s námi i můj syn. Já se zamilovávám hodně pomalu a asi i s rozumem, ale Daniel očividně rychle, a bohužel i nesmyslně.

Jak jinak si vysvětlit to, že po měsíci v lázních byl Daniel najednou strašně zamilovaný a nechal si na vlastní přání pobyt o týden prodloužit? A co víc, po dalším týdnu si dokonce ještě jeden týden zaplatil jako samoplátce. To už mluvil o tom, že se odstěhuje k nám do města a hledal si tu dokonce i práci, kterou by mohl při důchodu vykonávat, a bydlení.

Přestože žil v mnohem pěknějším kraji, uprostřed lesů, v kruhu rodiny, chtěl vše hodit za hlavu. Kvůli neznámé ženské, kterou znal pár okamžiků! Už sepisoval dokonce inzerát na prodej koně.

Musela jsem mu proto vysvětlit, že je sice fajn chlap, hodný, dobře se s ním povídá, má vztah k dětem, já ale nejsem zamilovaná a nechci ho jinak, než jako kamaráda. A klidně mi bude stačit jen virtuální korespondence jednou za čas.

Jenže Daniel se asi zbláznil. Začal mi vyhrožovat, že se zabije, pokud s ním nebudu. A vypadalo to, že to myslí vážně. Jak jinak si vysvětlit, že mi ukázal sbírku léků, které si pro ten účel shromažďuje?

Mohla jsem vše hodit za hlavu. Mohla jsem počkat, až odjede, a už s ním nikdy nenapsat ani slovo. Já se ale bála. Bála se o Daniela a jeho zdraví. Moc jsem se obávala toho, že prášky jednou spolyká a já si to budu do konce života vyčítat. Rozhodla jsem se proto jednat. Bez Danova vědomí jsem zkontaktovala jeho rodinu. Svěřila jsem se jeho rodičům, že mám o Dana strach, a poprosila je, aby zakročili a vyhledali pro svého syna odbornou pomoc.

Naštěstí jeho rodiče nebyli lehkomyslní a o syna se báli. Ještě před jeho návratem domů začali jednat. Dan byl sice dospělý, ale jeho sestra má mezi přáteli lékaře, které zkontaktovala. Není to sice psycholog ani psychiatr, s jeho pomocí dostali ovšem Dana na vyšetření právě k tomu odborníkovi, kterého Dan potřeboval. U Daniela se začínala projevovat schizofrenie. Nevím sice, jak se tato nemoc dopodrobna projevuje, u Dana jedním z příznaků byla ale jeho urputnost. Umínil si mě získat, i kdyby ho to stálo život, a možná by skutečně na to doplatil.

Možná, že jsem zakročila „za pět minut dvanáct“. Dnes je Danielova nemoc pod kontrolou díky medikamentům a Daniel žije dál ve svém rodném domě a stará se o svého koně. Dokonce si občas i napíšeme.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete