Začátek i konec mého podnikání

Po revoluci, když to konečně šlo, splnila jsem si svůj obrovský sen. Už na škole jsem snila o tom, že bych chtěla podnikat. Představovala jsem si, že si otevřu malý obchůdek. Nijak velký, ale takový, který by mě uživil.

Zpočátku to byl obchod se smíšeným zbožím. Od všeho něco, co běžná hospodyňka v domácnosti potřebuje. Prodávala jsem si v obchůdku sama. Po dvou letech jsem chtěla obchod rozšířit. Naskytly se mi větší nebytové prostory za velmi dobrý pronájem. A tak jsem obchod přestěhovala a rozšířila ho o zónu zdravé výživy. Miluji bylinky, různé čajové směsi a esence, a právě o ně jsem svůj obchod obohatila. Musela jsem přijmout prodavačku. Přijala jsem Petru, paní, která měla s prodejem bohaté zkušenosti. Jak tvrdila, prošla mnoha obchody. Jen mě zaráželo, že v žádném nevydržela a vždy byla propuštěna.

Petra prodávala v jedné části obchodu a já jí pomáhala v zóně zdravé výživy. Tak jsem měla Petru pod dohledem a viděla jsem, že se snaží. Byla vdaná, dobře situovaná, a já se po nějaké době rozhodla věnovat víc rodině a přijmout druhou prodavačku. Chtěla jsem takovou, která má určité vzdělání a zvládla by mimo prodeje také objednávky a vše ostatní. Uvítala bych i pomoc s účetnictvím. Přijala jsem Mirku. Mirka měla gymnázium a po něm si udělala ještě roční pomaturitní nástavbu. Byla inteligentní, příjemná a práce ji od začátku nadchla. Byla jsem s ní tak spokojená, že jsem časem svěřila obchod oběma prodavačkám a já se věnovala pouze zásobování. Mirka, případně i Petra, mi sepisovaly zboží, které potřebovaly doplnit, a já se věnovala jeho nákupu. Zároveň jsem rozjela prodej online, s dovážkou. Obchod vzkvétal.

Mirka byla velmi pečlivá. Denně mi volala a diktovala, co v krámku schází. Petra, dá se říct, se vezla. Ta prodávala, co bylo, a byla ráda, když toho bylo co nejméně. A tak jsem ty dvě začala odměňovat každou jinou mzdou.

Po čase mi vážně onemocněla maminka. Musela jsem se o ni chvíli starat. Na telefonu jsem sice byla, péče o maminku mě ale vyčerpávala natolik, že jsem Mirčiny objednávky často jen ukládala do počítače k pozdějšímu využití. Až mi jednoho dne Mirka zavolala se zoufalou prosbou:

„Paní vedoucí, v obchodě už není téměř žádné zboží. Tržby klesají, lidé chodí jinam. Potřebovaly bychom skutečně doplnit zboží.“

„Až budu mít čas,“ odbyla jsem ji. Později to Mirka zkusila ještě jednou. To bylo mé mamince skutečně zle.

„A Petře to nevadí,“ vynadala jsem Mirce. Bylo to tak. Petra seděla v prázdné prodejně, popíjela kávu a vůbec ji netrápilo, že něco není. Když jí zákazníci vynadali, byla na ně drzá a odkazovala je na svou vedoucí.

Viděla jsem na Mirce, že je z celé situace unavená. Když jsem se mihla v krámku, abych tam dovezla alespoň to nejdůležitější, byla skleslá, oči podkreslené tmavými kruhy z nevyspání. Proč jsem to tenkrát nechtěla vidět?

Nakonec jsem maminku pohřbila a vrátila se do krámku. Tržby za tu dobu opravdu klesly. Musela jsem prodavačky poprosit, aby posečkaly s výplatou. Petra mrkla a souhlasila. Mirka byla proti.

„Petra je vdaná, má muže, který ji živí. Já jsem ještě sama, paní vedoucí. Musím z něčeho žít,“ řekla, ale já jí slíbila další měsíc nápravu.

Pak Mirce onemocněl tatínek. Požádala mě o týdenní volno. „To mají tržby růst?“ obořila jsem se na ni. „Neexistuje!“

Tehdy se Mirka poprvé rozplakala. Nikdy jsem ji neviděla plakat, i když se mi často zdálo, že má na krajíčku. Kde byla ta energická milá prodavačka? Je možné, že se mi to jen zdálo a Mirka chtěla lepší podmínky a byla možná horší než Petra, která mě nezatěžovala a byla vždy spokojená? Mirce jsem volno zatrhla.

Další den přišly obě, ale už téměř chyběli zákazníci. Za tu dobu, co já nezásobovala krámek, se naučili chodit jinam. „Ti se už nevrátí,“ konstatovala Mirka rezignovaně.

„Co by se nevrátili? Dostanou hlad, budou nachlazení, a přijdou pro jídlo, pro čaj na nachlazení,“ odsekla Petra a zakousla se do jablka. Mirka sklopila zrak a šla na své místo za pultem.

Uprostřed noci, která následovala, jsem dostala od Mirky naléhavou SMS. Jejího tatínka převezli do nemocnice na intenzivní péči a ona musela za ním. Na závěr přidala zoufalé: „Mám jen jednoho tátu!“

Jak si to vůbec může dovolit? Má svou pracovní dobu, a mě žádá o volno uprostřed noci? Napsala jsem rezolutní „NE“, a víc to pro mě skončilo.

Ráno Mirka nedorazila do práce. Okamžitě jsem ji propustila. Hrubě porušila své pracovní povinnosti, a to si nenechám líbit! Mirka pro mě skončila.

Vrátila jsme se do krámku a prodávala opět sama s Petrou. Dokonce jsem Mirce neproplatila ani poslední mzdu. Co mohla dělat? Pracovala u mě na dohodu, peníze dostávala na ruku. Nikdo mi přece nedokáže, že je nedostala?

Tržby byly den ode dne nižší. Já z toho byla nervózní a Petra byla ráda, že si stihne vypít kávu, sníst buchtu a má dostatek času k vyřizování soukromých telefonátů. Ani přede mnou se nesnažila alespoň předstírat práci. Krámek ztratil zákazníky, začal být ztrátový. Musela jsem po dvou letech skončit s podnikáním.

Dnes občas potkávám svou bývalou prodavačku Mirku. Snaží se mi vyhnout. Nakonec přece jen kývne na neznatelný pozdrav, přece jenom jsem byla její nadřízená a ona je natolik slušná, že mě úplně nedokáže přehlížet. Je z ní dáma. Tu noc, kdy mě prosila o návštěvu otce, její tatínek zemřel. Zpětně jsem ráda, že mě neposlechla a šla se s tátou rozloučit. Neměla jsem být slepá a hluchá k jejím požadavkům. Věřím, že s Mirkou by krámek dál vzkvétal. Dala jsem přednost Petře, která jen kývala, se vším souhlasila, ale krámek ji v žádném případě nezajímal.

Musela jsem začít sama pracovat. Už nejsem vedoucí, jsem pouhý zaměstnanec, a s hořkostí vzpomínám na pracovitou a svědomitou Mirku. Ta nyní pracuje jako vedoucí pracovnice v nějakém centru, daří se jí určitě lépe než mně. Ale já byla tehdy slepá a dala jsem přednost snadnosti před zodpovědností.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete