Záchrana manželství

Nikdy jsem neměla odvahu veřejně vyslovit, že chlap, se kterým žiju v manželství, je vůl. I když mně to už bylo naprosto jasné. Hedvika tu odvahu měla. „Voni myslej´ jen tím ptákem, věř mi,“ zobecňovala fakt, který snad měl platit pouze pro manžela. To bylo tak. V kanceláři, kde pracoval Saša jako technik, dělala kresličku velice pohledná rozvedená černovláska. V jejich kolektivu se velmi často oslavovalo, bez manželek pochopitelně. A  Alexandr se občas zdržel mimo domov přes půlnoc, vždy ve společnosti paní Helenky.

Já věděla od svého muže, že mezi Helenkou a jeho kamarádem Sašou panuje něžné přátelství. Hedvice jsem to ovšem nikdy neprozradila, i když jsme se znaly a tykaly si. Jsem jiný typ. Co ona o manželových nevěrách jenom tušila, já o Pepovi dávno věděla. Zakládám si na postoji “být nad věcí.“ Dávno jsme se přestali hádat kvůli milostným avantýrám v práci. Je to pod úroveň, a je mi to fuk, říkala jsem si. Hedvika, která spílala svému muži kurevníků, ho vášnivě milovala.

A strašně žárlila. Došlo to tak daleko, že v poledne Hedva zavřela trafiku a číhala před kanceláří, až půjde celá parta jejího manžela na oběd. Dočkala se. Saša skutečně šel vedle Helenky, a dokonce ji vzal za ruku. Helence to slušelo. Její štíhlou postavu obepínal bílý vlněný kostým. V prvním návalu vzteku se na ně Hedvika chtěla vrhnut. Skočila ale do domu vedle restaurace. Zhluboka dýchala. Čekala, až vejdou do hospody. Jak se asi usadí? Vešla až po chvíli. Hned od prosklených dveří je spatřila u protějšího stolu. Saša ubrouskem něžně utíral Helence z tváře neviditelnou skvrnku. Číšník postavil před Helenku talíř s knedlíky a rajskou omáčkou. Jako podrážděná lvice oběhla Hedvika několika skoky stůl, a než se milenci vzpamatovali, oběma rukama popadla talíř s rajskou a převrátila ho Helence na hlavu. Katastrofa. Červená omáčka stéká Helence po tvářích, po kudrnkách, po nádherném bílém kostýmu. V lokále se rozhostilo ticho. A do něj se ozval Hedvičin rozhodný hlas. „Ty kurvo! Ty nebudeš svádět mého manžela a tátu mých dětí!“ Saša jako uštknutý vyskočil a vyřítil se ze sálu. Helenka zůstala sedět. Zakryla si tváře dlaní a usedavě se rozplakala.                                                                                         
Pohrdavým zrakem sjela Hedvika zkoprnělé diváky svého happeningu, pak beze slova odešla za Sašou. Nezastihla ho, ale to už jí nevadilo. Odjela tramvají zpátky ke své trafice, otevřela a prodávala dál. Ten den jsem se u ní zastavila pro noviny a ona mi všechno začerstva vyklopila. „Vidíš, odhadla jsem to správně,“ pokývla hlavou nakonec. „To jo,“ musela jsem souhlasit. „Ale co bude dál? Vždyť on teď po té ostudě třeba vůbec nepřijde domů,“ obávala jsem se. „K ní ten lakomec nepřijde, jen klid,“ utěšovala mě. „Musel by jí zaplatit zničenej kostým. Ten už nikdo nevyčistí.“ „Člověče, Hedviko, vždyť ty jsi ho úplně znemožnila! Vážně myslíš, že s tebou ještě bude chtít žít?“ varuji ji užasle. „Jsem jediná ženská, která s ním po tý ostudě bude žít,“ vysvětluje mi jako malému dítěti. „Kromě toho jsem se pojistila ještě jinak… jsem v tom.“ „No neblbni!.... Vždyť máš dva dospělé kluky! A čtyřicítku za sebou!“ Hedvika na mě rozvážně pohlédla. „A co na tom? Jsem zdravá… a Saša vždycky chtěl ještě malou holčičku…“ „A když to bude zase kluk?“ namítla jsem. „Věřím na vyšší spravedlnost,“ zatvrdila se Hedva. „Bude to holka. Cítím to. Teď je to těhotenství jiný.“ Rozpačitě jsem jí popřála, aby všechno vyšlo, a rozloučila se. Odpoledne přišel Pepa z práce rozčilený. Vykládal, co ta bláznivá Hedva vyvedla. Helenka prý se zhroutila a odvezli ji na psychiatrii. „A co Saša,“ ptám se. „Ten utek´, jak se styděl… ale myslím, že půjde domů.“ „Nebudou se hádat?" zajímalo mě. „Nejspíš jo,“ usoudil Pepa. "Ale vyčítat bude jen ona.“ Zamyslel se. Pak povídá: „Víš, ona je Hedva hysterka bláznivá… ale ona vlastně předvedla, jak Sašu miluje. Jak moc o něj stojí…“ „Já bych ho dávno poslala za Helenkou,“ řekla jsem přezíravě. „Takovej zbabělec…“ „Tobě je to podobný,“ rozesmutnil se Pepa. „Ty jsi taková studená Gertruda. Učená slepice.“ To byly obligátní Pepovy nadávky, kterými mě častoval.

Hedvě celá akce vyšla. Helenka se z léčebny vrátila na jiné pracoviště podniku. Saša zůstal u ženy. Když se narodila malá Diana, hrdě vozil kočárek kolem domovního bloku do parku, někdy ho dotlačil až do kanceláře. Já naopak jsem se nečekaně zbavila Pepy. V době, kdy už jsem se smířila s tím, že dožiju s chlapem, kterého sama pro sebe považuju za vola. V té samé hospodě, kde Hedva vylila na Helenku rajskou omáčku, se brzy nato můj muž seznámil se Slovenkou Bibiánou, která tam náhodně zašla za svou českou známou. Pepu upoutala měkká slovenská řeč, pohled jiskrných očí a milý úsměv. Když se dověděl, je svobodná a bezdětná a má sama pro sebe krásně zařízený barák, dohodl se se mnou na rozvodu.
Oženil se s Bibiánou a odstěhoval se na Slovensko. Byla jsem jako vždy nad věcí. Důstojně jsem uvítala skutečnost, že mohou nerušeně do noci číst knihy a filozofovat, aniž by mi někdo spílal, že jsem učená slepice.

Autorka: Marie Štípková
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na amatérském literárním serveru