Záchrana života

Vždy jsem dokonce chtěla zachraňovat životy. Ne tak, že bych studovala zdravotnictví, protože to jsem věděla, že bych s nemocnými soucítila natolik, že by mi práce narušovala i můj soukromý život a špatný konec bych nesla velice zle. Představovala jsem si ale, že někdy přijde chvíle, kdy pomůžu třeba při epileptickém záchvatu, infarktu nebo náhlé mozkové mrtvici či autonehodě. Vžívala jsem se do toho dokonce tak, že jsem nosila v peněžence dlouhou dobu nově získaný řidičský průkaz, přestože jsem nikdy od jeho získání v praxi neřídila. Představovala jsem si, že zraněného odvezu do nemocnice dřív, než by se k němu dostala sanitka. Chudák zraněný, asi by to s mými řidičskými schopnostmi nedopadlo dobře. A tak svůj řidičák už dávno s sebou nenosím.

Nedávno jsem se byla projet s kamarádkou na kole. Zvolily jsme sice silnici, ale takovou, po které projedou tak dva automobily za den. Jely jsme kolem rybníků po krajnici silnice a povídaly jsme si za jízdy. Najednou kamarádka vykřikla:

„Všimla sis? Tam ležel člověk!“

„Kde?“ zeptala jsem se. Kamarádka za jízdy ukázala za záda a ještě chvíli jela dál. Moc jsem jí nevěřila. Kdo ví, co viděla? Tolik let sním o tom, jak někoho zachráním, okukuji každý pomníček u cesty, jestli to není náhodou sražený chodec, a teď bych si nikoho nevšimla?

Přesto jsem zastavila, sestoupila z kola a vracela jsem se zpět, kudy jsem přijela, přitom jsem kolo vedla s sebou. Kamarádka mezitím také zastavila, sestoupila ze svého kola a pozorovala  zpovzdálí mé kroky.

Byl to šok, když jsem skutečně našla na kraji v příkopu ležícího muže.

„Je tu, je asi…mrt…“ Víc jsem ze sebe nevypravila. Pusa mi ztuhla a chvilku jsem nemohla mluvit. Nohy se mi třásly tak, že jsem najednou nemohla udělat další krok. Kamarádka začala řvát na celé kolo. Vykřikovala: „Pojďme pryč!“ ale neřídila se svého povelu. Místo toho se sesunula k zemi. Seděla na krajnici a plakala.

Tak dlouho jsem čekala na to, až mě bude někdo potřebovat. Uvědomovala jsem si, že muž, jehož zmuchlané kolo leželo několik metrů od těla, pomoc potřebuje, ale mé tělo vypovídalo službu. Celá jsem se třásla a cítila jsem, jak mi nohy vrůstají do země.

Nevím, jak jsem se k muži dostala. Zjistila jsem, že nedýchá, nebo pokud dýchá, tak velmi slabě.

„Volej záchranku!“ zařvala jsem na kamarádku. Ta toho ale nebyla schopná. Třásla se, kývala se dopředu a dozadu a připadala mi jako pomatená. Byla očividně v šoku. Rychle jsem si vybavila nejnovější studii, která tvrdí, že dýchání z plic do plic není tak účinné, jako masáž srdce. Převalila jsem muže z boku na záda. Vypadal jak hadrová figurína, nebyl ale studený nebo ztuhlý. Nehoda se musela stát chvilku před tím, než jsme se tu objevily. Třesoucíma se rukama jsem vytočila číslo na záchranku. Policii jsem nevolala, přednější bylo pomoci onomu muži. 

A tak jsem nějak pumpovala v oblasti, kde měl muž hrudník. V hlavě mi hučelo a v žádném případě jsem si nedokázala uvědomit, jakou frekvencí mám hrudník stlačovat. Pamatovala jsem si jen, že mi kdysi učitelka ve škole říkala, když jsme probírali zásady nepřímé masáže srdce, že s tak slaboulinkými stlačeními bych nezachránila ani miminko, a že v případě, že to člověk potřebuje, nesmíme hledět ani na to, když při masáži zlomíme postiženému nějaké to žebro. Roztřásla jsem se ještě víc, ale pořádně jsem se do masáže opřela. Strašně se mi zvedal přitom žaludek. Věděla jsem ale, že pomoc je na cestě. Skutečně. Záchranka přijela snad za pár vteřin, co jsem číslo vytočila. Museli ošetřit i kamarádku, která se třásla po celém těle, a něco píchli do žíly i mně. Protože když muže odvezli, přešel třes i na mě a nemohla jsem se ani postavit na nohy.

Muže odvezli a já si myslela, že je mrtvý. Až zhruba za měsíc jsem se dozvěděla opak. Mladý muž se ze zranění zotavil. Přišel sice o jednu ledvinu, ale žil a chtěl nám poděkovat.

Byl to opravdu báječný pocit. Uvědomila jsem si, že jsem zachránila jednomu milému pánovi, mladšímu, než jsem já, život. Když jsem zjistila, že měl malé dítě, byla jsem na sebe hrdá dvojnásob.

Ale věřte mi, že od této chvíle mě mé představy opustily. Už netoužím po tom zachraňovat zraněné. Naopak, bojím se, že bych mohla kdykoli po cestě po silnici na někoho zraněného narazit. Bojím se, že bych mohla selhat jako kamarádka. Vždyť po této události jsem čtrnáct dní pořádně nespala a celá situace se mi ve snu vracela stále dokola! A tak jsem začala mnohem víc jezdit po cyklostezkách.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10