Zahradní vzpomínky

Zahrádku jsem kupoval se svou ženou. Měli jsme tehdy malé děti a uvědomovali jsme si, že kupovaná zelenina a ovoce nikdy nenahradí tu vlastnoručně vypěstovanou. Děti na zahrádce našly ráj na hraní, a my se ženou rozptýlení po práci. Těšívali jsme se na ten kousek země, který nám všem brzy přirostl k srdci. Synové si v koruně stromu postavili malý domeček, kde snili své dětské sny. K jejich království vedl provazový žebřík a opodál visela houpací síť, kde jsme odpočívali střídavě my i děti.

Zahrádka se stala nejen zdrojem vitamínů, ale také zábavou pro naše přátele. Grilovali jsme na ní, opékali buřty, nebo jen seděli u kávy. Nikdy jsem si neuměl představit, že by to bylo někdy jinak.

Když mi zemřela žena, utíkal jsem na zahrádku zapomenout. Děti už byly velké, měly své rodiny. A já v potu tváře okopával, plel, klečel v záhonech a snažil se vypudit vzpomínky z hlavy. Jinak bych se v tu dobu asi zbláznil. Pak zemřel soused z vedlejší zahrádky, za ty roky můj dobrý kamarád. A jeho děti zahrádku prodaly. Nechtěly se starat o pozemek, lézt po kolenou a pěstovat ovoce a zeleninu, které si mohly jednoduše koupit.

Noví obyvatelé sousední zahrádky byli tři mladíci. Měli kolem dvaceti let. Okamžitě se na zahrádce zabydleli. Přivedli si dva obrovské psy, dogu a ovčáka. Zahradní chatku pojali za své trvalé bydliště. Z mladíků šel strach. Nikdo z nás zahrádkářů si neuměl představit, jak se tito dlouhovlasí potetovaní lidé budou hrabat v hlíně a pěstovat jahody, papriky a další plody.

vzpomínky Naše obavy se brzy potvrdily. Sousední zahrádka začala zarůstat a mladíci na ní pořádali neskutečně divoká setkání svých podobně vypadajících kamarádů. To, co by si slušný člověk netroufl nazvat hudbou ani náhodou, se rozléhalo zahrádkářskou kolonií od podvečera až do rána. Nikdo ze zahrádkářů si ovšem netroufl stěžovat si. Mezi zahrádkáři se začalo povídat, že všichni tři podivní obyvatelé sousední zahrádky jsou v minulosti již několikrát trestaní recidivisté. Navíc to byli mladí kluci a my ostatní už důchodci.

Den po dni jsem bojoval s plevelem, který do mé zahrádky přerůstal od sousedů. Boj to byl neúspěšný, protože sousední zahrádka byla plná trávy sahající až pasu. Jen uprostřed pozemku byl malý skleníček, v kterém jeho majitelé nepěstovali ani papriky, ani rajčata a ani jinou zeleninu a ovoce. Celý skleník byl osázený rostlinami konopí, které mladíci nejen po čase prodávali, ale také sami kouřívali u ohně při hlasitém „duc, duc, duc“ vycházejícím z jejich reproduktorů.

Práce na zahrádce mě přestávala bavit. Přesto byla zahrádka plná vzpomínek na dětství mých synů, a hlavně na mou zesnulou ženu. Byla hluboce zakořeněna v mém srdci a já se jí nehodlal jen tak vzdát.

Mladíci odvedle za mnou často chodívali, jestli bych jim nepůjčil peníze. Věděli, že jako důchodce, který celý život těžce pracoval, budu mít jistě své úspory. A tak jsem si na zahradu pro jistotu nebral ani žádné finance.

„Tati, měl bys tu zahrádku prodat,“ radil mi mladší syn. „Jsi tam často sám a ti sígři vypadají, že by mohli pro korunu i vraždit.“

„Přece jsem chlap,“ odpověděl jsem, ale zároveň jsem si musel přiznat, že ve svých takřka sedmdesáti letech bych proti třem mladíkům neměl vůbec žádnou šanci.

Když se mi jednou pokoušeli dokonce odcizit kolo, na kterém jsem na zahrádku přijel, začal jsem se pro jistotu na zahrádce zamykat. Ale zchátralý plot mezi zahrádkami žádné bezpečí neskýtal. Když jsem se na zahrádce zdržel, měl jsem docela strach. A pak se mi začala ztrácet má úroda. Jednou to byl česnek, modrý paličák, jehož sadbu jsem zakoupil od domácího pěstitele, podruhé papriky, rajčata, nebo mi někdo očesal celou třešeň.

„To byli ti tři!“ šeptali mi sousedé. Nebylo třeba pochybovat. Stopy, které vedly z pozemku, byly jasným důkazem.

A když mě krádeže přestaly bavit, zavolal jsem policii. Když ovšem „rameno zákona“ zjistilo, o jaká tři esa se jedná, rychle případ odložili. „Raději byste si s nimi neměl začínat,“ poradili mi „přátelsky“.

„A ty bylinky v tom skleníku, nejsou to náhodou drogy?“ zeptal jsem se, jakoby náhodou.

Policisté mávli rukou a raději pozemek rychle opustili. Tak takové jsem měl na zahrádce sousedy.

O pár dní později jsem na sklonku dne ryl svůj pozemek zarostlý plevelem od sousedů. Byla to pro mě už hodně namáhavá práce. Pot mi tekl do očí, ruce samý mozol. „Určitě zahradu brzy prodám,“ ujišťoval jsem sám sebe. Synové o zahrádku zájem neměli. Jakmile vyrostli z dětských sandálků, na zahrádce se téměř neukázali. A já už na tu dřinu neměl sílu. Najednou začala štěkat doga z vedlejší zahrádky. Stoupla si na zadní a štěkala mým směrem, jako by se něco dělo. A tak jsem se otočil a viděl jsem jednoho z dlouhovlasých kluků ze sousedství. Stál za mými zády, na mém pozemku, a v napřažených rukách držel rýč. Stačilo se jen napřáhnout, a rozbil by mi hlavu. Ostří rýče se lesklo v zapadajícím slunci.

„Dej mi peníze!“ řekl drze.

„Nemám tu žádné peníze. Na zahradu je nenosím,“ řekl jsem a myslel jsem si, že to je má poslední hodinka. Kluk tam stál a povolil napřažené ruce.

„Přece si nebudeš komplikovat život? Co z toho budeš mít, když mi ublížíš?“ mluvil jsem k němu. „Chytí tě, a půjdeš sedět. Každý ví, že jsem tu zůstal a jste tu vy tři. A psi sem cizího nepustí,“ domlouval jsem mu. Po očku jsem se díval na svazek klíčů pověšený na udírně. Byly tam i klíče od mého bytu. Vzít je, tak mně mohli ti lumpové vybílit celý byt. Byl jsem vydán napospas tomu klukovi. Ve svém věku bych mu neutekl, a ani bych ho nepřepral.

Kluk se chvíli díval, pak sklopil zrak, a jak přišel, tak také dírou v plotu odešel. Protože branka od mé zahrádky zůstala zamčená.

Po tomto zážitku jsem ihned zahradu prodal. Prodal jsem ji podobným lidem, jako byli mí sousedé. Slušným lidem bych to nemohl udělat. A po mně prodali zahrádky i ostatní slušní důchodci a známí, co na zahrádku jezdili, stejně jako já kdysi, s rodinou relaxovat, pracovat a odpočívat.

…Tak skončila naše zahrádkářská kolonie plná vzpomínek…

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete