Dlouho jsem váhala, jestli se mám svěřit s „vlastní hloupostí...ale je to tak dávno, že když si občas vzpomenu, tak už jen s nevěřícným úsměvem a tichým „Díky Bohu“. A taky jako varování pro další...  Asi rok po maturitě jsme se spolužačkou - svobodnou matkou - podaly seznamovací inzerát do Mladého světa - sháněly jsme přítele pro ni a jejího malého synka. Nechtěla, aby o tom věděli rodiče, u kterých bydlela, takže do redakce jsme poslaly moji adresu (já už měla služební garsonku) a čekaly, jestli se někdo ozve. Znění inzerátu bylo celkem vtipné - básnička, která se rýmovala, dodnes si ji pamatuju.

Radši ji ovšem nenapíšu, co kdyby si někdo vzpomněl... cha, cha, cha.  Asi po měsíci přišla velká obálka a v ní přes šedesát dopisů. Kamarádka svěřila malého rodičům, přišla ke mně na návštěvu a začalo „výběrové řízení“. Rozbalovaly jsme, četly jedna po druhé a třídily. První hromádka - nevyhovující, druhá - možná, třetí - rozhodně ano. Kde byla přiložená fotka, bylo rozhodování jednodušší. Největší hromádka samozřejmě byla první, nejmenší ta třetí - tam zůstaly pouze 2 dopisy. Už si přesně nevzpomínám, jak celá akce dopadla, jen vím, že s některými si kamarádka pár týdnů dopisovala, proběhlo pár setkání, ale nakonec z toho z toho ze všeho nic nebylo.      Tady ovšem ještě příběh nekončí, všechny dopisy totiž zůstaly u mě a já (taky nezadaná) asi tenkrát neměla nic lepšího na práci, takže jsem ze zvědavosti na jeden z dopisů odepsala. Překvapivě patřil do kategorie nevyhovující, byl bez fotky a vyřadily jsme ho kvůli věku pisatele - 29 let, což se nám, tenkrát devatenáctkám, zdálo moc, málem stařec, že?

Ale hezky čitelně psal, bez pravopisných chyb, bydlel sám, měl auto a zval na návštěvu, kterou hned v následujících dopisech znovu potvrdil. I když fotku neposlal (a to mě mělo varovat), říkala jsem si, že už se přes dopisy celkem známe, tak co bych nejela na výlet - měla jsem u něj strávit víkend. Podle domluvy čekal na nádraží a... samozřejmě vypadal jinak, než jsem si představovala a NAVÍC, bylo mu minimálně o 6-8 let víc, než napsal v prvním dopise! Nechtěla jsem být jak malá holka, takže jsem se neotočila a nešla zpátky na vlak (jediná rozumná věc, kterou jsem měla udělat), ale hrdinně pokračovala dál. Přivítal mě a vzal na večeři do místní vinárny. Podle toho, jak se choval a co objednával, bylo vidět, že je zazobaný. Zařízení bytu to pak potvrdilo. Ale nijak zvlášť jsem nadšená nebyla, cizí chlap, který vám na první pohled do oka moc nepadne, navíc 2x tak starý, máte s ním strávit víkend, nálada podle toho vypadala.... 

Nebudu Vás dál napínat, návštěvu jsem sice přežila bez újmy, ale taky jen díky tomu, že jsem zrovna „nemohla“ (děkuju, přírodo). Když si ještě uvědomím, že jsem vůbec nikomu (z rodiny, v práci, ani kamarádce) neřekla, kam jedu a co se všechno mohlo stát, že bych se třeba vůbec nemusela vrátit... Ježišmarjá, jak jsem byla blbá. Omlouval mě snad jen můj věk, takže když teď občas dcera provede nějakou podle mě hloupost, mírním se ve výčitkách a říkám si: „Klid, klid, však ona ten rozum jednou TAKY URČITĚ dostane... “ :o):o)

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10