Zakázka na štěstí

Chtěla jsem si svůj byt po rozvodu pomaličku renovovat, a tak jsem začala obývákem. Nechala jsem ho vymalovat a položit v něm novou podlahu. Toužila jsem také vyměnit nábytek. Když už, tak udělat vše pořádně. Nechtěla jsem, jak je to nyní moderní, pár komod a dohromady nic. Potřebovala jsem nové úložné prostory. Po dlouhém přemýšlení a poradě se známými jsem se rozhodla pro vestavěné skříně. Zbývalo jen vybrat firmu, která můj sen bude realizovat.

Oslovila jsem několik tuzemských, známých velkých i zcela neznámých malých firmiček, včetně jedné polské, protože Polsko máme nedaleko a řada polských firem nemá problém zde splnit zakázku. Od každé firmy jsem dostala také počítačovou realizaci, abych viděla, jak to bude právě u mě doma vypadat.

Všichni dbali na to, jak já si výsledek představuji. Jen mladý podnikatel z našeho města, který měl svou dílničku v blízkosti mého bydliště, mé plány poněkud napravil. „A to chcete skutečně dub, mladá paní?“

„Ano, měla jsem předchozí komody taky v dubu. Co je na tom špatného?“

„Já jen, že dnes se dělá úplně jinak,“ řekl, a nabídl mi pár prospektů. V nich byly skříně v různých barevných provedeních, s ozdobnou dekorací ve formě geometrických tvarů, nebo fotografickými vyobrazeními.

„Já ale chci, aby to vyšlo levně,“ upozornila jsem, dívajíc se přitom na skříň posetou barevnými tulipány. „Třeba tahle by se mi líbila,“ zapíchla jsem prst do jednoho z tulipánů.

„No vidíte, a právě ta vyjde levně. Záleží taky, jaké chcete pojezdy, kolik zavíracích zásuvek, kolik příček, polic. Ale ty nejlevnější pojezdy bych vám nedoporučoval. Zvolil bych něco ve střední třídě, pokud chcete, aby vám ta skříň něco vydržela. A rozhodně z Německa! S těmi mám nejlepší zkušenosti.“

„A taky, aby se po čase, když bude třeba přetížená, nerozjela!“ Vzpomněla jsem si na skříň v ložnici. Když byla nová, byla jsem na ni pyšná. Jak se ale plnila krámy, povlečením a dalšími věcmi, postupně se začala rozjíždět a police v ní propadávaly.

„Kdepak, udělám vám takovou skříň, která unese i vás s celou rodinou a ani se přitom nepohne.“

Jak slíbil, tak také udělal. Já si nakonec vybrala obrázek vznešené labutě. Zapadal mi celkově do interiéru pokoje a neuvěřitelně mě uklidňoval.

Jak Čeněk, onen šikovný podnikatel, nakonec zjistil, já rodinu, kterou bych do polic umístila, ani nemám. Žila jsem od rozvodu sama a náš dospělý syn se odstěhoval do ciziny, kde pracoval a měl přítelkyni.

A protože on také, ač vlastnil pár šikovných rukou a malou dílničku, v níž vznikaly hotové poklady, svou rodinu neměl, dali jsme se při realizaci mé renovace bytu, při které jsem ho využila i v kuchyni, ložnici a dalších prostorách bytu, nakonec dohromady.

Vždyť i ony pověstné labutě, kterými to celé začalo, žijí v páru. A tak to má být.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete