Cestoval jsem za tetou. Nastoupil jsem do vlaku, usadil se na volné místo a jako vždy vytáhl svůj mobilní telefon. Připojil jsem se k free wifi síti a brouzdal jsem po internetu. Ty bezmála dvě hodiny vyplním vyřizováním e-mailové komunikace a zábavou po internetové síti. Stejně tak smýšleli asi ostatní. Každý z cestujících měl v rukou svítící placku, se kterou si hrál.
V jedné železniční stanici přistoupil starší pár, zřejmě manželé. Muž otevřel ženě dveře a ustoupil, aby mohla projít. Poté jí pověsil lehkou bundičku na věšák. Ta poděkovala kývnutím hlavy. Oba si sedli vedle sebe, chytli se za ruku a povídali si. Protože jsem je měl přes uličku, nemohla mi uniknout jejich slova. Hleděli z okna a vyprávěli si o lese, který vlak míjel.
„Pamatuješ,
dědo, co jsme se tady nachodili? A kolik hub tu rostlo,“ řekla stará paní. Muž přikývl. „A támhle, pamatuješ?“ Stařeček ukázal na skálu vystupující z lesa. Bylo
to krásné zákoutí. Mohl jsem se jen domnívat, co se za skálou asi mohlo kdysi
stát. Podle toho, jak se stará paní zarděla, to nebylo nic pro cizí uši.
Pak si ti dva povídali o cíli jejich cesty. Vyslechl jsem popis malého zámečku, kde se před lety poprvé potkali. Ano, ti dva byli manželé, žili spolu spousty let a stále se milovali. A kupodivu ti dva nepotřebovali ke své cestě mobilní telefon, přístup k internetu a nějaká wifi jim byly celkem fuk. Měli jeden druhého. Povídali si stejně, jako jsme si kdysi povídali všichni. Kdysi, než do našich životů vstoupily nejmodernější technologie, sociální sítě a vůbec vše, co se skrývá pod pojmem internet. Ti dva prožívali blízkost jeden druhého a chtěli si ji náležitě vychutnat. Vnímali vůni toho druhého, jeho pocity a jeho vášně. Byli opět mladí, zamilovaní, tak jako spousty let. Za vráskami se neskrývalo stáří, ale zkušenost, pokora a láska k životu. K životu i k tomu druhému. Vychovali spolu děti, komunikovali a i při své cestě vlakem jeden druhého držel za ruku.
Až přijedu domů, musím vzít svou ženu za ruku a políbit ji. Jak dlouho to už nedělám? A jistě pojedeme na výlet. Ne autem, ale vlakem. Musíme sledovat krajinu a povídat si o všem kolem sebe. O všem i o nás dvou. Protože mobil, ten si můžu vzít do rukou, když budu opět sám. Ale i v takovém případě se vyplatí dívat kolem sebe. Aby mi neunikli právě takoví lidé, jako nyní ve vlaku. Lidé, kteří mají ještě srdce na pravém místě a oči pro toho druhého. Lidé, kteří se nezapomněli milovat.
ChytráŽena.cz