Zálety

Lidské vztahy ne vždycky fungují a klapou jak natažené hodinky, ne vždycky je všechno takové, jak bychom si přáli. A i z toho sebelepšího či sebevíc fungujícího vztahu časem vyprchá vášeň a touha prožívat rozmanitá dobrodružství. Do našich životů se postupnými krůčky vkrádá ona pomyslná nuda a stereotyp, který touží být někým pokořen.

Ano, když se člověk ocitne na straně z jedné barikád - na partnerství úplně sám, nebo se cítí tak osamělý, opuštěný, uvnitř prázdný, že jeho city nejsou opětovány do takové míry, jak by sám chtěl, hledá nějakou jinou chvilkovou náhražku, jež by zaplnila tato tíživě pustá místa a mezery nějakým tím zpestřením.

Co taková osoba dělá? Shání jiného človíčka, se kterým by si mohla konečně promluvit, který by ji vyslechl, vzal do své vřelé náruče, nechal ji vyplakat se na svém mužném rameni, poskytl alespoň na chvíli pocit lásky.

Taková osoba vám opět dodá sílu žít. Varuje vás, že ne vždycky se musíte zříkat těch, kteří vás milují, a že ne vždycky slunce na nebi svítí jen pro vás, že v jeho záři není dobré se hřát sám. Dává vědět, že se občas vloudí i ten drobný obláček, který dříve či později odpluje z nebe, vyjasní se a snad přijdou lepší časy.

Je velmi smutné, že ve většině případů vám toto všechno nezajistí a neposkytne milovaná bytost, která by měla. A právě tito lidé, zhrzeni svými partnery, vidí jako naprostou samozřejmost hledat si tyto jistoty potají bez vědomí svého protějšku v cizím náručí s nadějí, že zacelí ony praskliny, že rozdmýchají k partnerovi dávno uhašenou vášeň a touhu navzájem se rozdávat, dávat ze sebe jen to nejlepší…

Martina si tímto vším, hlavně nezájmem ze strany svého partnera, musela projít. Ona, jež ani zdaleka netušila, že se pustila do nevědomé hry na život a na smrt - do křížku s ďáblem.

Ač měla šťastné manželství, přece nebyla z těch, které si tohoto štěstí plně vážily a respektovaly jej. Cítila se v životě se svým mužem naprosto nespokojená, neboť jí scházela jeho stálá přítomnost. Její muž totiž buď neustále pracoval, nebo večery raději trávil ve společnosti svých přátel.

Martina, sama jak kůl v plotě, si neměla s kým promluvit, komu se svěřit se svými starostmi a problémy, na všechno jako by byla jen a jen ona sama. Snad i proto nedokázala svému muži odpustit tu trpkou nevšímavost.

Ne, už nemohla unést tento každodenní život! Rozhodla se proto k radikálnímu řešení, které si zpočátku vyčítala, ale které pak se stalo příjemným každodenním zpestřením všedního dne. Našla si milence a přítele v jedné osobě, jenž její život naplnil fyzickou láskou, něhou, polibky a doteky, které jí tolik scházely…

Je to vůbec hřích? Když ten, kdo by měl sklízet ovoce, jej nesklízí, není lepší toto ovoce darovat někomu, kdo jej rád sklidí a docení jeho skutečnou hodnotu?

Inu, stalo se, Martina se seznámila s Pavlem, báječným to člověkem, jenž se ujal role nejen přítele, důvěrníka, ale i milence.

Každý den si ti dva volali, posílali zprávičky. Co vám budu povídat, rozuměli si báječně, se vším se svěřovali, navzájem si důvěřovali, ale v jádru oba věděli, že svým citům nesmí podlehnout, že nikdy nebudou moci žít společným životem, neboť na každého z nich „doma“ čekal milující partner, kterého svým způsobem milovali, akorát se cítili tak trochu nedoceněni. Slovo dalo slovo a zprávičky spolu s telefonními hovory se proměnily v krátká dostaveníčka podobná tomu, jež bylo jejich posledním:

Drobná štíhlá slečinka s krátkým blond sestřihem v sukýnce si to kráčela na vysokých podpatcích směrem k malé kavárničce. Před jejím vchodem stál vysoký mladý muž atletické postavy s černými kudrnatými vlasy. Jakmile spatřil tuto dívku, objevil se na jeho tváři úsměv, snad se mu i trochu ulevilo, že dívka nakonec dorazila a nezklamala jeho důvěru.

„Ahoj, Marťo!“ pozdravil ji na uvítanou.

„Ahoj.“ odpověděla mu na pozdrav a nesměle mu vlepila pusu na čerstvě oholenou tvář. Mladík se malinko začervenal, ale Martina se nenechala zaskočit. „Nepůjdeme dál?“ zeptala se.

„Promiň, samozřejmě,“ rychle jí otevřel dveře, aby mohla vejít dovnitř, kde se rozprostíralo lahodné aroma pražené kávy. Oba si sedli ke stolečku a objednali si, každý po jednom šálku. Pavel v ruce držel šálek kávy a povídá: „Jsem rád, že jsi přišla.“ A šibalsky na ni zamrkal.

„Já taky,“ hlesla, lžičkou si nabrala velkou porci šlehačky a pak se mu podívala do očí.

„Jak dlouho se můžeš zdržet?“ byl zvědavý.

„Nejpozději do sedmi večer.“ Podívala se na hodinky, ukazovaly čtyři hodiny odpoledne, a pak pokračovala: „Tak to máme spoustu času,“ vzala jeho ruku do své dlaně a dodala: „jen a jen pro sebe.“

„To zní lákavě.“ Přiblížil si její dlaň ke svým rtům, aby ji mohl políbit.

„A co bys řekl tomu dopít kávu a odjet spolu někam na opuštěné místečko, kde budeme pěkně nerušeni, jen my dva?“ Teď pro změnu šibalsky zamrkala ona.

„A kam bys ráda?“

„Jak jsem řekla,“ odmlčela se, aby si usrkla ze šálku horké kávy. „Odvez si mě někam, kde se budeme moci spolu milovat.“ přejela svojí nohou o jeho.

„A co kdybychom jeli hned?“

Přikývla.

Ani nedopili, zaplatili a ruku v ruce drobnými krůčky cupitali směrem k autu. Usadili ve sporťáku, Pavel nastartoval a auto se rozjelo vstříc svému osudu. Při jízdě se Martině nezbedně vysoukala sukýnka nad kolena, a pozornému očku řidiče se tak naskytl pohled na ladné nožky uvězněné v černých punčoškách a kozačkách.

Ač rádio hrálo na plné pecky, přec konverzace mezi těmi dvěma byla na bodě mrazu, snad za to mohla i myšlenka, že se opět chystali k něčemu, na co se vždycky těšili – na prchlivou, kratičkou rozkoš.

Martina pohlédla na Pavla. Ten se plně soustředil na jízdu, nebo alespoň chtěl, aby tím dojmem působil.

„Kampak si mě dnes vezeš?“ nedalo jí to, aby se ho nezeptala.

„Do mého útulného bytečku s jednou útulnou postýlkou.“ nedořekl. Položila mu ukazováček na ústa. „Petře, už nic neříkej!“ Políbila ho na ouško, začala ho líbat po šíji stále níž.

„Neblázni, Martino!“ vykřikl úlekem a zděšením. „Vždyť se vybouráme!“

„Ale kdepak, broučku, jen se věnuj hezky řízení a zbytek nech na mně!“ Šeptala mu do ouška a nepřestávala. „Teď patříš jenom mně, a já si s tebou budu dělat, co chci!“ Její ruka sjela níž k Pavlově rozkroku, chtěla rozepnout jeho zip u riflí, ale Pavel ji včas zachytil.

„Počkej, někde zastavím! Ale jen chvilku vydrž!“ bezbranně naléhal.

„Dobrá, ale ještě než zastavíš, mě polib!“ nevzdávala se.

V okamžiku polibku mu na chviličku zastínila výhled, a v té chvíli se to stalo! Byl to okamžik, kdy se plně nevěnoval řízení, přestal se plně soustředit na cestu a ouha, v poslední chvíli si všiml cyklisty, kterého málem smetl ze silnice.

Jeli až moc rychle! Ve snaze zabránit střetu strhl volant. Martina naposled zakřičela hrůzou. Pavel zděšením ani nedutal. Strom na protější straně vozovky se nezadržitelně blížil k čumáku auta. Ano, byl to čelní náraz! Oba byli na místě mrtví...

Bohužel si tito dva vůbec neuvědomili, jakou bolest svým blízkým a milovaným způsobili nejen svojí smrtí, ale i provalením nevěry, jež nebyla dosud odhalena. Ale kdo to bude vědět? Ne, nikdy by se nedomnívali, jak hloupým způsobem může být odhalena jejich nevěra…

Proč my lidé tropíme takové hlouposti svými hloupými kousky? Proč  zraňujeme city těch, jež milujeme a jimiž jsme milováni?

Proč si zahráváme s city jiných lidí? Proč hodláme riskovat svoji lásku, jistotu a zázemí jen pro pár chvil prchavé touhy?

Stojí to lidem, kteří podvádí svého partnera, vůbec za to? Co z toho mají? Trpí vůbec takoví lidé výčitkami svědomí?

Proč si záletníci přestanou vážit svých partnerů, kteří při nich stojí v dobrém i ve zlém, a i přesto se uchýlí k nevěře, aby tak svému partnerovi mohli vrazit dýku do zad?

Neměli by lidé dopouštějící se nevěry mít na čele vytetováno „cizoložník“, aby tak ti, kteří touží po pevném vztahu, měli možnost se těmto lidem na míle vyhnout a předejít tak budoucímu zklamání, že můj partner je záletník?

Uvědomme si, že mít partnera po svém boku je dar, neboť je naší oporou, na kterou se můžeme za každé situace spolehnout, že při první neshodě nebo problému se k nám neotočí zády… Takový partner je naší vlastní součástí a my nemáme zapotřebí vyhledávat jiná chvilková potěšení, dávat v sázku něco, co těžko můžeme vybudovat znovu s někým novým…

AndyC

ChytráŽena.cz