Zámecká paní

Byl v mém životě čas, kdy jsem byl sám. Prostě se to stalo, s bývalou manželkou jsme si přestali rozumět a po nějakém čase jsme se rozvedli. Děti byly už velké, nic nás nepojilo, nenutilo nás dál spolu zůstávat. Vždy jsem byl sportovně založený, na svůj věk jsem vypadal mladší a ženám se líbil. A najednou jsem opět hledal tu pravou.

Poznal jsem nepřeberný počet žen. No, poznal, nějak jsme se kontaktovali. Buď se žena už neozvala, nebo měla enormní zájem ta, o kterou jsem nestál. Vždy jsem byl štíhlé sportovní postavy, a ač jsem nebazíroval na ženě s vosím pasem, ozývaly se mi ženy s váhou výrazně nad sto kilo, nepohyblivé, pro které je i cesta do obchodu pro rohlíky vysokohorskou túrou. Já toužil poznat ženu, která by občas zašla do lesa, na kolo, k vodě, na procházku a byla nad věcí.

Pak jsem poznal jednu, s kterou jsem si docela rozuměl. Ta ale vlastnila asi pět koček, asi je přesný termín, protože se jejich počet neustále měnil a útočiště v jejím malém panelákovém bytě nacházely kočky a koťata z širokého okolí, a dva psy. Když mě po čase pozvala k sobě domů na návštěvu, štítil jsem se vypít u ní i kávu, takový nepořádek tam měla. Vše nepáchlo, ale přímo čpělo. V nestřeženou chvíli jsem odběhl na toaletu, kde jsem tu kávu vyklopil do stejně špinavého záchodu, jako bylo ostatní příslušenství bytu. Pak jsem se vymluvil, že mi volá kamarád a něco důležitého potřebuje, a už jsme se nikdy neviděli. Tak to nějakou dobu trvalo. Když už jsem poznal ženu, která zpočátku vypadala, že by za něco stála, vždy jsem po čase chtěl navštívit její domov, abych viděl, jak žije. A musím přiznat, že ač jsem muž, mezi těmi nezadanými ženami byla spousta špindír, za jejichž bydlení bych se i jako muž styděl.

A tak jsem hledal a hledal, ale stále jsem byl sám. S věkem se asi vztahy hledají hůř, než v mládí, a v dnešní době to platí dvojnásob. A pak jsem poznal Evu. Byla štíhlá, sympatická a měla ráda turistiku, kolo i vodu. Chodila pravidelně cvičit a bylo mi s ní od začátku krásně. Později jsem ji pozval k sobě na návštěvu. A ještě později jsem vyjádřil přání, že bych i já rád viděl, kde ona bydlí. Vždy měla nějakou výmluvu. Jednou v jejím bytě přespávala dcera s přítelem, která nečekaně přicestovala, podruhé zase neměla uklizeno, nebo ji soused vytopil. Věděl jsem, kde bydlí. Naproti luxusní vily u parku, které se v našem městě neřeklo jinak než „zámek“, stála malá bytovka. V ní měla Eva svou garsonku. Před bytovkou jsem ji často vyzvedával, když jsme šli společně do divadla, kina, na výlet nebo jsme se sešli na kolo či na bazén.

Nikdy mě ale nepustila k sobě domů. Ač mi to vadilo, Eva byla tak prima, že jsem jí to nějak odpouštěl. Měli jsme totožnou pracovní dobu, a tak na mě měla kdykoli čas, když jsem ho měl já, a často přespávala u mě doma. Z přátelství se vyklubal takřka dokonalý vztah, dokonce jsme začali mluvit o svatbě. Jediné, co mi vadilo, byl Evin domov. Kde bydlí, a proč mě nechce pozvat dál? Byl jsem už ve stavu, kdy by mě ani velký nepořádek neodradil. Prostě jsem měl Evu hodně rád.

Až po dvou letech, kdy jsme se ani jednou nepohádali, ani jednou jsme neměli výrazný rozkol názorů, a to jsme strávili spolu nejeden výlet a dovolenou, konečně nastal zlom. Ten den mě Eva chtěla představit dětem. To, že jsem dosud neznal její děti, bylo normální, protože dcera bydlela v zahraničí a syn na druhém konci republiky a rodiče už Eva neměla. Eva v tu dobu znala i mou mámu, která ještě žila, a samozřejmě i mé děti. Můj byt byl i jejím domovem. Ostatně, měl jsem byt pěkně zařízený, prostorný a myslím, že uklizený. Na mě čekalo ale překvapení.

Onen den jsem Evě koupil kytici růží a odvezl ji před bytovku. Setkání se mělo odehrát v jejím bytě. Byla značně nervózní. Když vystoupila před bytovkou z auta, skousla rty a to jí strašně slušelo.

„Mám obavy, jak to přijmeš,“ zašeptala. Byl jsem přesvědčený, že mě nic nepřekvapí. I kdyby v jejím bytě bylo deset psů a koček, i kdyby tam snad přespával lev nebo pavián, Eva se mi vryla hluboko pod kůži. Byl jsem jí plný, miloval jsem ji a odpustil bych jí jakýkoli nepořádek. U mě doma se chovala čistotně, vařila tam i uklízela. Eva mě chytila za ruku a vedla mě od bytovky pryč, směrem k zámku. Když otevřela krásnou kovovou bránu, chvilku jsem nechápal. Eva totiž bydlela v luxusní vile, kterou každý ve městě obdivoval, byla to má zámecká paní. Spousta krásně a luxusně vybavených pokojů včetně krbu zářilo neobvyklou krásou. „A proč jsi mi nikdy neřekla, že bydlíš v takové nádheře?“ ptal jsem se a nechápal.

Eva mi to vysvětlila. Celý život, od svého mládí, narážela na muže, kteří ji kvůli té vile chtěli. Nezajímalo je ani, co ráda dělá a jaká je. Byla bohatá, žila ve velké vile a byla zajištěná. Jak mi později vysvětlila, vilu zdědila po rodičích. Protože dobře vydělávala, mohla si její provoz dovolit. Dokonce když měla děti malé, měla i paní na úklid. Tu ale brzy zrušila, protože se sama ráda hýbala. Eva byla prostě úžasná, a stejně tak její děti.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se stal zámeckým pánem. Uznali jsme, že žít v mém sice krásném, ale menším a méně okázalém bytě je škoda, když tu je vila se zahradou. Můj byt jsme pronajímali.

Nakonec jsme se ale po roce rozhodli byt i vilu prodat a za utržené peníze se odstěhovat do malebného městečka nedaleko francouzského města Annecy, kde žije i Evina dcera s rodinou. Město je nazýváno Alpskými Benátkami a nám se v kraji nesmírně líbí. A tak jsem si místo obyčejné české holky nakonec vzal svou zámeckou paní, která mě okouzlila a navždy si získala mé srdce.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete