Zanzibar aneb první světový průvodce

Autorka: Halina Pawlowská
Nakladatelství: Motto
Rok vydání: 2008
Počet stran: 184 str.
Cena: 249 Kč
Formát: 135 x 210 mm
Vázaná, s přebalem

Knižní podoba cestopisných reportáží, 
které byly vysílány před několika lety v České televizi.

Halina Pawlowská se ve své nové knize stává průvodcem nejen po evropských velkoměstech, ale i po zaoceánském New Yorku, ostrovu Rhodos a po střední části Itálie – Toskánsku. Zaměřuje se na osobní zážitky a zkušenosti a v daném městě popisuje místa, ke kterým má určitý vztah. Své toulky prokládá zajímavými historkami, seznamuje nás s tamější kuchyní a na závěr vždy přidává vyzkoušený recept.

Má knížka není průvodcem v pravém slova smyslu, není to cestovatelský deník. Nabízím vám své vzpomínky, střípky svých poznatků, fakta, která pro mne byla nová, a taky místa, která by se vám mohla zalíbit.

A proč je název knížky Zanzibar? Protože vždycky když si táta pečlivě vyleštil boty a nasadil klobouk, tak máma řekla: „Kam jdeš?“ a táta řekl: „Do Zanzibaru!“ a máma řekla: „Tak ať jsi do půlnoci doma!“

„Zanzibar“ nebyl pro mého otce jen jménem ostrova v Indickém oceánu, z kterého se vyváží vonné koření, když šel můj otec do „Zanzibaru“, tak šel „do světa“!

O autorce - Halině Pawlowské:

Narodila v roce 1955. Je vdaná, má dvě děti (syna Petra a dceru Natálii).

Podle jejích scénářů byly natočeny tyto filmy:
Evo, vdej se
Můj hříšný muž
Vrať se do hrobu

Podle novely Díky za každé nové ráno napsala Halina Pawlowská scénář stejnojmenného úspěšného filmu, který měl premiéru 2. listopadu 1994 (producent Česká filmová společnost, režie Milan Šteindler, kamera Jiří Krejčík, hudba Petr Ulrych, v hlavních rolích Ivana Chýlková a Franciszek Pieszka). Film byl oceněn mnoha cenami.

HALINA PAWLOWSKÁ O SOBĚ:

“Nejdřív jsem chodila do školy v Ječné ulici. …Pak jsem začala chodit do jazykové školy v Ostrovní ulici… (a) …na gymnázium Nad štolou. …Pak jsem se přihlásila na filmovou fakultu. Nevzali mne, protože můj stoletý strýček byl prý za první republiky buržoazním nacionalistou. Do školy jsem začala chodit po intervenci prezidenta až za dva beznadějné roky. Na FAMU jsem začala psát scénáře. Podle nich začaly vznikat mé filmy. Ráda jsem měla jen Vrať se do hrobu, protože ho konečně točil režisér Milan Šteindler, se kterým jsem si rozuměla. V roce 1988 jsem začala pracovat v televizi… v redakci zábavy… Pak jsem se dostala do scénáristického oddělení na Barrandově. …Dva měsíce po mém přijetí scénáristické oddělení zrušili. …Začala jsem psát do novin. …odešla jsem dělat televizní show. …Pak mi jedna známá řekla, jestli nechci být šéfredaktorkou nového časopisu. Řekla jsem ,Proč ne‘ …“

Ukázka z knihy Zanzibar:

PAŘÍŽ III
V hospodě mi řekli: „Plav!“
Nebudu psát o Eiffelovce ani o Moulin Rouge, odpustím si dokonce popis míst, kde vznikl kankán a impresionismus, kde psali slavní literáti… Nechci se věnovat ani pařížským hotelům, pro které je typické, že jsou miniaturní, a když měříte víc než metr a vážíte víc jak padesát kilo, tak máte problém vejít se do koupelny. A postele jsou tam většinou široké metr a půl a jsou pro dva, a nejvíc zneklidňující je, že mají jen jednu peřinu, takže přikrytý je buď ON, anebo ONA, anebo se musí mít rádi.
Chci vyprávět, jak jsem bloumala po pařížských uličkách, které protínají dvě hlavní třídy pravého břehu Seiny, bulvár Saint-Germain a Saint-Michel. Právě tady jsem totiž našla Paříž svého srdce. Paříž bez McDonaldů a megastorů, Paříž, kde je každý den trh a kde obchodníci z venkova nabízejí voňavé salámy, v popelu obalené kozí sýry a proutěné košíky tak velké, že se do nich můžete schovat. V rue Bonaparte je České kulturní centrum a nedaleko je restaurace, která se stala mou pozorovatelnou. Když jsem se vtěsnala na maličkou židličku, smetla kabelkou kávu z vedlejšího stolku a když číšník na mě pustil teplomet, mohla jsem sedět na chodníku, pít caffé latte a sledovat libovolně dlouho, jak vypadají pravé Pařížanky a čím se opravdový Francouz liší od cizince.
Opravdový Francouz má většinou vlasy. Nevím, čím to je, a zeptám se na to nějakého genetika, faktem ovšem je, že z deseti zhruba padesátiletých mužů jich má u nás pleš nebo polopleš asi šest, ale v Paříži sotva dva.
Pařížané nemají vlasy vylepané na zátylku a vzorně sestřižené na temeni, Pařížanům patky padají do očí, kudrny jim zakrývají uši a plazí se nepořádně přes límec a vítr jim čupřiny zvedá do pankáčských kohoutů.
Typický Francouz většinou nemá kabát, ani když mrzne, tetelí se v saku a kolem krku mu vlaje červená šála.
Většina Pařížanů žádostivě kouká na každou ženu, mrká na ni a mlaská vzrušením.
Většina Pařížanů je přinejmenším bisexuální. Když jsem v kavárně Café Bonaparte počítala zamilované dvojice, vyšly mi počty 6:4. To znamená šest párů homosexuálů na 4 hetero…
Pařížané jsou relativně(!) tolerantní. Jsou zvyklí na Číňany, Japonce, Afričany, absolutně neochotně s vámi konverzují anglicky, a když se vedle mě posadili dva Němci, tak je číšník dokázal tři čtvrtě hodiny ignorovat.
Z Café Bonaparte vidíte hotel Saint-Germain-des-Prés a kolem něj poskakují tlustí holubi a miniaturní vrabci, kteří jsou tak drzí, že se občas jako kamikaze spustí střemhlav z nebe a sezobnou vám drobek přímo z talíře. Od kostela Saint-Germain-des-Prés vyjíždějí autobusy na vyhlídkové okruhy po pařížských velkolepostech a bavilo mě pozorovat rodinky turistů, kdy zvídaví rodiče skoro násilím cpali do autobusu své absolutně otrávené děti. Pařížské děti chodí v podkolenkách a já dostala zánět ledvin už jen z pohledu na holčičky, kterým krátká sukýnka odhalovala zimou promodralé zadečky…
Pravé Pařížanky chodí rychle, v botičkách s úzkými špičkami a podpatky jak jehličky mi připomínaly stádo antilop, které nervózně popobíhá v očekávání šelmy.



Více informací o knize Zanzibar aneb první světový průvodce Haliny PAwlowské se dozvíte také na stránkách nakladatelství MOTTO.