Západním expresem do Oděsy… a za vztieklym psem

Velmi dlouho jsem nevyjela na dalekou cestu vlakem. Z letadel mám panickou hrůzu, ale neuměla jsem si představit týdenní putování po Polsku a Ukrajině. Přiznám se, že se vynořovaly i obavy. Všichni víme, jaké události se řešily a řeší na Ukrajině, ale dnes je velmi těžké, ne-li nemožné objevit zcela bezpečnou destinaci.

Mladší syn je t.č. pracovně v polském Rzeszowe, a tak jsem přijala pozvání na návštěvu města a spojit ji s putováním po Ukrajině. A abychom nebyli osamnělí, v tomto městě se k nám připojil i starší syn s manželkou.

Pokud se chce někdo vydat vlakem do Polska, ráda bych všechny upozornila, že k jízdence je povinnost zakoupit i místenku, která vyjde na cca 78 Kč do jednoho vlaku. Dají se zakoupit na pokladnách ČD. Se synem jsme vyjížděli z Havířova a první přestup byl v Ostravě Svinově na rychlík Cracovia. V Krakově jsme přestoupili na vlak do Przemyślu. Zajímavostí je, že v Rusku, a tedy i na Ukrajině, je široký rozchod kolejí, běžně je 1435 mm a tady 1520 mm. Normálně by „přeobutí“ vagónů trvalo nejméně 2 hodiny. V Przemyslu je širokorozchodná trať protažena do osobního nádraží, a tak není nutná výměna podvozků, jen si přestoupíte na přestupní vlak. Ten nás odvezl do Lvova a následně jsme nastoupili do nočního rychlíku „Zapadnij expres“. Cena zpáteční jízdenky je kolem 1500 Kč. Všechny jízdenky i na další vlaky jsme kupovali buď přes internet nebo pak přímo na pokladnách.

Oděsa Po otevření kupéčka jsem si připadala jako v Orient expresu, dečky, záclonky, polštářky i koberečky. Vzrušeně jsem se ohlédla, zda za mnou nestojí legendární detektiv Poirot...Cestování tentokrát trvalo 12 hodin. Ráno kolem 9. hodiny jsme mohli obdivovat majestátní budovu vlakového nádraží – Vogzal v Oděse. Všichni jsme poprvé stanuli na „ruské půdě“. Dnes to ovšem už není pravda, Ukrajina získala v roce 1991 nezávislost po rozpadu Sovětského svazu. Samotná Oděsa má cca 1 milion obyvatel. Tramvají jsme se dopravili do centra města. Velká část těchto vozidel je z bývalého Československa, tedy retro jízda nám dávala zabrat. Jízdenky prodává většinou buď zaměstnankyně v zástěře nebo samotný řidič. Lístky se perforují v zastaralých děrovačích, které jsou umístěny nad sedadly. Směrovali jsme do hotelu. Všechna ubytování byla rovněž zajištěna předem přes internet.

V Oděse jsme setrvali celkem 2 dny. Počasí bylo v květnu dost nestálé a střídalo se slunečno se zakaboněnou oblohou a někdy i deštěm. S potěšením jsme kvitovali, že jsme si vybrali nádherný půlden na pláži Itaka. Tam jsme se nechali odvézt taxíkem a zpět cestu jistila tramvaj č.5. Pláží je hned několik, některé menší a pak ta největší, která se podobá všem černomořským letoviskům. Koupání v moři jsme zavrhli ze 2 důvodů, voda byla ještě studená a pak jsme si načetli, že do něj směrují splašky z města. A tak jsme se slunili a vyhřívali si těla až do dopoledních hodin. Všude kolem byly stánky a restaurace, bufety, kde bylo možné získat občerstvení. Celodenní lístek na pláž s lehátkem, slunečníkem a osuškou vyšel pro jednoho na 250 Kč. Jinak ceny v obchodech jsou podobné jako u nás, i nižší. Restaurace to mají jinak, záleží, jakou si vyberete. Určitě se dá občerstvit i za velmi dobrou cenu.

Z jedné z menších pláží jsme se následující den nechali vyvézt lanovou dráhou. Měla jsem obavy, zda za jízdy naskočím i vyskočím, ale zvládla jsem to. V Oděse je množství zajímavých památek, staveb, muzeí. My se podívali do Archeologického muzea, kde jsou krom jiného uloženy artefakty Raných černomořských civilizací, šperky, mince, amfory, nástroje z Kyjevské Rusi a v sklepních prostorech odpočívá i mumie v sarkofágu. Jsou zde archeologické vykopávky z celého světa, označeny příběhem i letopočty. Jen na okraj, jen málokdo na Ukrajině mluvil dobře anglicky, ani mladí lidé se nechytali. A tak, světe, div se, zabodovala i moje „předpotopní ruština“ /vždyť jsem z ní i maturovala/. Vždy jsme našli společnou řeč. Dále jsme navštívili chrámy a kostely ve městě. V mnohých jsou umístěny pietní tabule se jmény padlých vojáků, byly to stovky jmen a někteří i mladší než mé děti… Velmi smutný pohled… Těšila jsem se na Potěmkinovy schody, které si „zahrály“ i ve filmu Křižník Potěmkin. Byly stavěny v letech 1837-1841 a navrhl je architekt Francesco Boffo. Jsou 142 m dlouhé, je jich 192 a vytvářejí optickou iluzi, jiný pohled se naskýtá shora a jiný ze zdola. Vedle nich vede i lanovka. Velkým zážitkem jsou katakomby, kde jsou zachovány prostory ve stavu, v jakém byly za dob partyzánského odboje za II. světové války. Jsou dlouhé mnoho kilometrů a není radno se zatoulat průvodci. On sám tvrdil, že by se tam ztratil i on, kdyby se nedržel trasy. Památek je mnoho, podle času si lze vybrat ty, které stojí za to navštívit. Některé z budov se pomalu a jistě řítí k zemi, vypadají jako po bombardování a jsou obehnány páskou. Samotní Ukrajinci jsou celkem komunikativní a vždy jsme se domluvili, někdy i 3-4 jazyky „najednou“. Ulice měst v centru jsou výstavní, bulváry s obchody, ale okraje mají špatnou dlažbu, je vidět, že tady se už tolik nebuduje ani neopravuje.

Z Oděsy jsme se vraceli opět nočním vlakem do Lvova a čekal nás stejně vybavený nostalgický „Zapadnij expres“. Zapomněla jsem dodat, že v kupéčku byla i voda v lahvích a ráno jsme si mohli dát kávu nebo čaj na osvěžení. Na zpáteční cestě jsme zůstali ve Lvově i přes noc a ubytovali se v pohádkovém hotelu. Přímo v centru, 2 místnosti, vybavení a interiér jako na zámku. Lvov je nádherné město, kde to žije, množství památek, restaurací s dobrým jídlem, je zde i pivovar Pravda s restaurací, čokolaterie - Lviv Chocholato Workshop. Pražírna kávy přímo v centru, kde vám kávu dle přání namelou před Vašima očima, je zde i kavárna s množstvích dobrých káv a ještě lepších zákusků. Pod kavárnou je sklepení, kde nafasujete přilbu a krom baru si můžete prohlédnout těžební místnost s kolejničkami i vagonkem. Kvůli své klaustrofobii jsem se však drala brzo zase na „světlo boží“. Ochutnali jsme mořské plody, poprvé v životě chobotnici, krevety a také platýze. Místní boršč a šašlik neměli chybu. Krásný pohled se naskytne ze Zámkové hory a nesměli jsme vynechat koštování višňového likéru přímo před prodejnou u stolečku, samozřejmě, že jsme si i malou lahvičku vezli domů.

Poslední večer patřil návštěvě pivovarské restaurace, kousek od našeho hotelu. Pivo zde čepovali moc dobré a stihli jsme i kulturní akcii. Asi 15 hudebníků sedělo ve středu zvláštního objektu, kde se v patrech sedělo u stolů dokola, vše bylo umocněno kovovými částmi zařízení. Hudba byla hlasitá a dravá, zpočátku jsem si myslela, že to nedám a půjdu spát, ale nakonec jsem s mladými vydržela do půlnoci. Bavilo se několik pater hostů, zpívalo se, burácelo, tančilo.

Ze Lvova směrovala naše cesta opět do přechodové stanice Prezemyslu. Celní a pasová kontrola se odbavuje ve vlaku a do pasu dostanete razítka. Také některé cestující kontrolovali - zavazadla.

Putování se pomalu chýlilo ke konci. Přivítal nás Rzeszow, syn mi ukázal, kde pracuje a jeho kolegům jsem předala malé dárky. Naposledy u nás byli, když synové v lednu slavili narozeniny. Večer jsme šli posedět do restaurace na náměstí. Všude vřava, sedělo se venku. Pizza byla krásně křupavá, voněla dálkou a mořskými plody. Vyzkoušela jsem i známou a chutnou polévku „žurek“, která se podává ve chlebu, je v ní uzené maso, vařené vejce a je kyselá. Ještě malý kousek mi chyběl do mozaiky zážitků a pocitů z tohoto týdenního putování. Syn před časem vzpomenul, že ti jeho kolegové mu pořád „básnili o Vztieklym psu“, a tak se rozhodl, že si jej na závěr náročného cestování dáme oba. Když nápoj objednával u číšníka, ten se jen pousmál a za chvíli jsme měli na stole skleničky s tříbarevným pitím. Dole sirup, na této vrstvě tabasco a vrchní vrstvu tvoří vodka. A těm, kteří jej budou někdy také koštovat, „půlku“ je potřeba do sebe „kopnout“ najednou, tak se chutě a vůně promíchají… Pravda, pravda. Já cítila v krku chuť tabasca ještě ve vlaku domů, „vztiekly pies“ se umí pěkně „zakousnout“... Ale pití bylo moc dobré a dokonale završilo všechny krásné a nezapomenutelné pocity.

Jsem moc vděčná synům i nevěstě, že mě, i přes mou počáteční „nedůvěřivost“, vytáhli do světa na nevšední výlet. Sice mě občas peskovali za nevhodnou obuv, loudání se, „zabejčenost“, ale vždy mě opečovávali a hlídali, abych se v těch neznámých a okouzlujících končinách neztratila a nezranila. Tak, jak já před mnoha lety pečovala o ně, svá robátka…Jsem moc zvědavá, na jakou destinaci mě ti mí „raubíři“ „zlomí“ příště…

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete