Sám se již ke své oblíbené činnosti těžko vrátím. Nohy mi „ale, avšak neslouží“, znalci poznali stařičkého poustevníka Rudiho Šrédra z páně Suchého Kytice. Také bábina se bez mé stálé přítomnosti nablízku necítí dobře. Jsou, pravda i starší, zdatní houbaři. O pět let více, než já dnes, měla čiperná slovenská starka, na dávnější ROH rekreaci v Račkovej dolině. Její sportovní přeskakování potůčků jsem nesvedl ani ve čtyřicítce. Chodila sólo, nebála se ani tamních medvědů, kteří po ránu chodili probírat popelnice u chaty a před kterými jsme byli varováni.
Taky jsem, dosti nerozumně, chodíval někdy sám na turistické i houbařské výpravy. Přestal jsem s tím poté, co jsem se při nebezpečném pádu skoro nabodl na ostrý pahýl větve na smrkovém kmeni, v místě dnešní slezsko-slovenské hranice, nad naší Horní Lomnou a slovenským Staškovem.
Když jsme u toho místopisu - bloudění či zakufrování - také se to stávalo. Nejčastěji právě na Slovensku - i když... Hranice se všelijak kroutí, i v blízkosti mého města. Bylo jednou pozdě na vlak, všiml jsem si místního spoje tehdejší ČSAD, konečná Prstná - hájenka. Odvodil jsem z toho - hájenka - les, měl jsem pravdu. Viděl jsem skupinu břízek, malou rokli, potůček, za chvíli jsem měl půl košíků kozáků a sem tam nějakého křemenáče - janka, jak pravíval můj učitel houbaření - táta blahé paměti. Snad prozřetelnost určila, že jsem se v pravou chvíli otočil a spatřil na kmeni stromu ceduli s nápisem „GRANICA PAŃSTWA“. Mazal jsem na naše území a teprve doma jsem si uvědomil, že jsem navíc houbařil bez jakéhokoliv dokladu totožnosti v době, kde podobné opomenutí mohlo být, řekněme kulantně - značně nepříjemné.
Na slovenské straně jsme /již ve dvojici/ zabloudili dvakrát, naštěstí jsem si pamatoval další z cenných rad vzpomenutého táty „jdi po proudu“, jednou nás potok vyvedl až ke Kysuci, v druhém případě to byla Orava. Co do výsledku, bývalo Slovensko houbařským rájem, už jsem o tom někdy ve vzpomínání psal.
Nezapomenutelným zážitkem byl pozdní podzim, tentokrát slovensko-polské pomezí - Suchý vrch nebo Suchá hora? - již zapomínám. Jinovatka, či snad již sněhový poprašek na polehlé trávě a z toho koukající ohromné hlavy červených křemenáčů a hnědých pravých hřibů. Zážitků, abychom zůstali ve zmíněné oblasti - neúrekom! Také vzpomínka na parťáky, nezůstalo jich mnoho. Houbaření s rodinou, dětmi, vnoučaty, vyšlo by to na několik knih, jen v deníku, který jsme si psali po pět či šest let na dovolené o prázdninách v podhůří Radhoště, jsou tomu věnovány desítky ilustrovaných stránek. Bájná povídání - po myslivcích a rybářích jsou houbaři, při líčení svých „úlovků“ ti největší latináři. Dnes, v době rozvinuté možnosti fotografování, dokonce mobilem, selfie či jak se to jmenuje, je to již omezené. O nálezech, třeba již v úvodu zmíněných návštěvníků jsem měl možnost /kdybych si včas zapnul PC/ přesvědčit již před jejich příjezdem, hodili mi to do pošty, včetně záběrů přímo z terénu, tedy, než hříbky vydloubli.
Takže, radost jedněch, trocha nostalgie druhých - je jim přáno. A trochu uvolnění závěrem - pokud znáte, nebo jestli jsem to již někdy uvedl - pardon, promiňte, izvinitě, sorry, przepraszam...
Z té - tentokrát rybářské latiny: „Tak jsem onehdá na Těrlické přehradě vytáhl tááááákovouhle štiku,“ ukazuje Franta, rozpětí rukou mu málem nestačí. Pepa kontruje: „Já na Žermanicích, na trojháček, laterňu /na Slapech by to byla lucerna. pozn.překl./ a ta ještě svítila“...„Kecáš,“ na to Franta. „No dobrá, když zkrátíš tu štiku na polovinu, tak já tu laterňu zhasnu!“ Dobrý den všem, moji milí, moje drahé, úspěšný lov, úspěšné houbaření a konečně, úspěch ve všem, co podniknete, o prázdninách i kdykolivěk.
Jardamalej - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz