O tom, jak by měly vypadat moje zásnuby a svatba jsem měla jasno už od dětství. Jako malá jsem lítala po bytě zabalená do staré záclony a hrála jsem si na nevěstu. Sice se konkrétní představy postupem času lišily, ale jedno zůstávalo stejné. Celá láska bude jako z amerického filmu. V supermarketu do sebe vrazíme vozíky, přeskočí rovnou celý plamen a budeme si užívat bláznivou lásku. A až se ON zeptá, špitnu své „ano“. 

A pak jsem HO poznala. A už naše seznámení v hospodě naznačovalo, že to úplně jak z amerického filmu nebude.

„No co, ještě mám tu bláznivou lásku a zásnuby,“ říkala jsem si. Zanedlouho jsem zjistila, že ani to s tou bláznivou láskou nevyjde. První roky to byla válka mezi velkou láskou a nenávistí. Tedy nenávist byla jen z mé strany. Ani nevím, co jsem čekala, možná okázalé emoce nebo šílené zážitky. Místo toho jsme měli obyčejný hezký vztah. Ale tenkrát jsem to neuměla úplně docenit. Bylo mi devatenáct a hormony se mnou cloumaly na všechny strany.

Na druhé výročí našeho vztahu jsme šli na večeři k nám na zámek. Ani nevím proč, ale celou dobu jsem si myslela, že je to den D. Den, kdy budu požádána o ruku. Celý večer jsem byla jako na trní a v hlavě jsem si představovala, jak to asi udělá. Hodí mi prstýnek do pití nebo prostě jen poklekne? Nebo mi ho snad přinese číšník? Nehodil, nepoklekl a ani číšník mi nic nepřinesl. Tehdy a ani za rok, kdy jsem si říkala, že to už určitě musí přijít. Přece už jsme spolu byli TŘI roky!

Pak už jsem na zásnuby nemyslela, dokonce jsem si myslela, že spolu budeme žít jen „na psí knížku“.

V roce 2010 přišla zatím největší zkouška našeho vztahu, kdy jsem na několik měsíců odlétala na stáž do Mongolska. Nevěděla jsem, jestli pětiměsíční odloučení náš vztah rozbije nebo posílí. Ale rozhodla jsem se, že co má přijít, přijde. Nemá cenu se tím dopředu trápit.

Naštěstí moje cesta vztah nerozbila, a tak jsme mohli nedlouho po mém návratu oslavit výročí. Tentokrát už šesté.

„Zavři oči a nastav ruce, dostaneš dárek,“ řekl mi přítel. Čekala jsem nějakou elektroniku, proto jsem se zeptala: „A unesu to?“ Místo toho jsem dostala jen malou krabičku. Tu, kterou si nemůžete splést.

Ale stále jsem čekala nějakou zradu. Když jsem rozklepanýma rukama krabičku otevřela, byl tam. Prstýnek! Zmocnila se mě panika a pořád jsem čekala, kdy přítel poklekne.

„To jako že si tě jednou vezmu!“ pronesl.

Byla jsem dost zmatená. Je to žádost o ruku, nebo jen nějaký předzásnubní prsten?  Nebo jak to mám chápat?

„Tak a jsme zasnoubeni,“ usmál se.

Byla jsem zaskočena a v duchu jsem křičela: „COO?!? TO SI ZE MĚ DĚLÁ SRANDU?!? Kde je mé ANO? Já chci říct svoje ANO! Celý život na to čekám a on mi to jen tak suše oznámí?!?“

„Aha,“ hlesla jsem.

Byla jsem rozčarovaná a zklamaná. Tak tohle je ono. Můj velký okamžik…

Ale pak jsem se podívala do jeho neodolatelných oříškových očí. Ty, které tolik miluju.

A začala jsem se strašně smát…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10