Zátiší s cibulí

Pocházím z malého městečka, kde se většina obyvatel znala. Vzpomínám na malý krámek s ovocem a zeleninou, který vlastnil pán s příznačným jménem Malina. Tak, jako ostatní zelinářské krámky lákaly zákazníky na jablka, hrušky, případně další dekorativní ovoce, v našem zelinářském krámku byla ve výloze…cibule.

„Cibule je nade vše! Když zapomenete koupit jablko, svět se nezboří. Zkuste ale zapomenout na cibuli!“, usmíval se malý rudolící zelinář.

„Má pravdu. Kam nemůže cibule, musí lékař,“ poupravila si známé přísloví o česneku má babička, která měla pana Malinu moc ráda. A mělo ho rádo celé městečko. Ceny měl nízké, v krámku čisto a zákazníkům se maximálně věnoval. Zvykli jsme si na zátiší s cibulí za výlohou se zeleninou a ovocem, a zvykli si na ně také obyvatelé ze sousedního většího města. Jezdili právě k panu Malinovi na kvalitní a levné ovoce a zeleninu.

„Tady máme kilečko jablíček, a jedno za krásný úsměv,“ přidával vždy něco navíc náš zelinář.

A tak jsme byli zásobeni čerstvým ovocem a zeleninou a ještě jsme odcházeli z obchůdku s dobrou náladou.

Když pan Malina onemocněl a posléze zemřel, bylo v městečku smutno. Každý pana Malinu znal a měl ho rád. Existence jediného krámu s ovocem a zeleninou byla ohrožena. Pan Malina měl totiž jen jednoho syna, a ten studoval v cizině. Vždy tvrdil, že jednou krámek po otci převezme, zbýval mu ale ještě rok studia. A tak krámek zatím pronajal pod podmínkou, že musí být zachován prodávaný sortiment.

Prvně zmizelo zátiší s cibulí. Nový majitel z velkého města vystavil naleštěná jablíčka z ciziny, hrušky, pomeranče a další ovoce, které sice lahodilo oku, ale bylo minimálně jednou tak drahé, než to od pana Maliny.

„Jsem Čech, tak prodávám česká jablíčka,“ říkával bývalý zelinář, když někdo namítal, že jablíčko má skvrnku na kráse. „Je bez chemie, a to nikdy nebude uměle dokonalé,“ dodával.

Nový zelinář měl na oko dokonalé ovoce, které ovšem často chutnalo jako z vosku. Leštil ho svou zástěrou a umně z něj stavěl ve výloze pyramidy, jen aby zaujal. Ale člověk jí pusou, a ne očima. A tak jsme postupně přestali do krámku chodit a raději jsme jezdili pro ovoce a zeleninu do sousedních měst. Často jsem si při pečení štrúdlu vzpomněla na pana Malinu. Takový, jako za pana Maliny, už můj štrúdl nikdy nebyl.

Rok uplynul jako voda a já šla opět kolem našeho krámku se zeleninou. Přešla jsem kolem výlohy, a chtěla pokračovat, ale něco mě zarazilo. Za výlohou byla…cibule!

„Cibule je nade vše! Když zapomenete koupit jablko, svět se nezboří. Zkuste ale zapomenout na cibuli! Dobrý den vám přeji. Pojďte, vyberte si čerstvé ovoce a zeleninu,“ ozvalo se, když jsem vkročila do krámku.  Za pultem se usmíval mladý Malina.

„Dobrý den, tak jste se nám vrátil?“ spadl mi kámen ze srdce. V policích jsem viděla známá jablíčka se skvrnkami, která tak sladce chutnala a byla těmi nejšťavnatějšími jablky, jaká jsem kdy jedla.

„Vrátil. Obchod prý vázl, pan chtěl ukončit podnájem. Ale mně se daří,“ usmíval se syn starého pana Maliny.

„A viďte, že nám zase neutečete?“ zeptala jsme se s obavou.

„Neuteču. Ten krám vybudoval už můj táta a já převezmu štafetu. Vyrostl jsem na zelinářském krámu, tak na něm i zemřu. Stejně jako táta.“

Ten den jsem zrušila cestu do sousedního města. Chtěla jsem tam jet pro ovoce a zeleninu. Nakoupila jsem si doma.

„A ještě dvě kila cibule! Na oslavu! Ať nám slouží zdravíčko,“ řekla jsem, mladý Malina se šibalsky usmál, jako že mi rozumí, a já od té doby opět nakupuji v krámku se zátiším s cibulí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10