Zatoulaný pes

Bylo to zrovna den po velké vichřici, když jel Sebastian a David na kole ze svého domku na  louce, kde bydlí jejich babička, do centra města, aby si koupili nějakou sladkost. Když byli tak v půlce cesty, zaslechli kňučení a štěkání. Jindy by tomu asi nevěnovali pozornost, ale jak už jsem psala, den před tím byl silný vítr a všude byly všelijaké odpadky.

Proto se báli, jestli se někomu něco nestalo. Zastavili a poohlédli se kolem. Po chvíli volá David na Sebastiana: „Hele, tady je nějakej vystrašenej starej psík a je uvězněnej v troskách z té staré rozbité stodoly!“ Pejsek se tak bál, že když se k němu Sebastian přiblížil, začal sebou škubat, div se nezranil o rozbité věci  kolem sebe, za které byl zaklíněný. Nakonec se jim povedlo psa vyprostit bez většího  zranění. Pejsek jim byl sice vděčný za pomoc, ale pořád měl strach. Sebastian si všiml, že pes má na krku obojek se známkou, na které bylo napsáno: „Sparki“ a adresa zřejmě jeho páníčka. Kluci nevěděli, kde má  psík domov, zavolali  mě na pomoc.

Rozjeli jsme se a za  chvíli jsme zastavili, abychom dali  Sparkimu napít a Sebastian si s ním také mezitím hrál, aby zase někam neutekl. Také nás  napadlo zavolat - člověk s autem -  že by to bylo pro toho  pejska pohodlnější. A tak asi po hodině přijel strejda a David s autem, aby vyzvedli Sebastiana s pejskem a já jela za nimi na kole. Poté co nastoupili, jeli do Köpenicku, aby předali Sparkiho právoplatným majitelům.

Když našli tu správnou ulici a ten správný dům, vylezli z auta, zazvonili na zvonek a čekali, než někdo vyjde. Psík začal vrtět ocasem radostí, poté co spatřil svou paničku, která vykoukla ze dveří domu. Paní otevřela branku, představila se nám a pozvala nás dál. Paní nám klukům dala odměnu za to, že jsme jí, vlastně především kluci, našli milovaného Spariho.

Sice za nalezení kluci nic nechtěli, ale měli aspoň dobrý pocit z toho, že udělali správnou věc. Nakonec byli všichni šťastní, pejsek měl paničku, panička měla pejska a kluci dostali čokoládu, pro kterou si vlastně jeli  a já, aby mi to nebylo líto, jsem dostala pytlík s  bonbónama, které ještě paní našla ve skřínce. A nakonec to byl šťastný konec jednoho bláznivého dne. Dnes už Sparki bohužel nežije, ale chodili jsme ho často navštěvovat. Paní Stoerk byla vždy milá a ráda nás viděla. Vypili jsme u ní vždy hrnek kakaa a snědli pár sušenek a pak jsme zas vyrazili zpátky domů.