Ihned po vojně jsem nastoupil na šachtu. Mnoho mých známých se divilo – kluk s maturitou, a on jde na těžkou, a také nebezpečnou práci do dolu? Tehdy ale platilo ono okřídlené – jsem horník, a kdo je víc? Společně se mnou nastupoval na šachtu také Franta. Byl o rok starší než já. Společně s Frantou jsme zažili na šachtě mnoho zlého, ale i ty příjemnější chvilky. Jako parťáci jsme si museli stoprocentně věřit. Vždyť jeho život závisel také na mně a ten můj na Frantovi. Společně jsme přežili i dva závaly. Mnozí z našich kamarádů neměli štěstí a nepřežili, my s Frantou jsme ale vyvázli jen s drobnými zraněními. Znali jsme své rodiny a jeden druhého jsme tak trochu zahrnovali právě do svého rodinného klanu. Společně jsme odcházeli také do důchodu.

Ani v důchodu jsme ovšem neztratili na sebe kontakt. Nit, která je jednou navázaná, se nedá jen tak přetrhnout. Bydleli jsme kousek od sebe, a když jsme chtěli popovídat, zavzpomínat a sednout si na pivo, vyhledali jsme jeden druhého.

Oba jsme byli staří, vysloužilí horníci a oba jsme už měli spoustu zdravotních neduhů, především zaprášené plíce, bolavé ruce a klouby. Právě proto jsem v době, kdy jsem už téměř nemohl chodit, přijal nabídku operace kolenou a podrobil se totální endoprotéze nejdřív jednoho, posléze i druhého kolene. Rehabilitace byla náročná, operace mě ale vrátila do života a já mohl opět chodit i na delší vzdálenosti. Přestal jsem jezdit autobusem a vydával se na výlety a procházky pěšky.

„Myslíš, že by mi to taky pomohlo?“ ptával se tehdy Franta.

„Jistě,“ byl jsem přesvědčen.

Franta se ale bál. Čekal rok, dva, a když už jeho bolesti byly nesnesitelné, i on zamířil k ortopedovi.

Ortoped zhodnotil kvalitu jeho kolenních kloubů a došel k závěru, že by operace i Frantovi prospěla.

Před samotnou operací ovšem musel Franta podstoupit náročná vyšetření. Není to stejná operace jako operace slepého střeva nebo menisku. Před operací jsem si i já musel darovat vlastní krev, která mi byla při operaci podána, a musel jsem projít mnoha vyšetřeními. Toto kolečko si musel oběhnout i Franta. Těšili jsme se, že brzy budeme chodit na výlety spolu. Jenže přišlo obrovské rozčarování.

 Po nezbytném rentgenu plic museli lékaři Frantovi operaci kolen zamítnout.

„Proč ale?“ zajímalo Frantu.

Následovala ledová sprcha v podobě zarážející informace. Lékaři museli s pravdou ven. Opatrně oznámili pacientovi, že trpí pokročilou rakovinou plic, a to v takové míře, že má před sebou nejdéle rok života.

Od této chvíle jsem Frantu nepoznával. Z veselého a dobráckého Franty se stal zamlklý a nešťastný jezevec. Téměř nevycházel z domu.

Kamarád František zemřel deset měsíců poté, co mu lékaři sdělili jeho diagnózu. Často si vyčítám, že jsem mu operaci kolenou doporučoval. Možná by se svou diagnózu dozvěděl později a mohl ještě chvilku šťastně žít v nevědomosti. Takto jsem jeho štěstí zkrátil. Byl to moc dobrý kamarád. A tak „Zdař Bůh, Franto“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10