Zdeněk Svěrák – rozhovor nejen o novém CD Nové povídky

Stejně jako Povídky, staly se i Nové povídky Zdeňka Svěráka knižním bestsellerem. Stejně jako u „prvních“ Povídek, má i audionahrávka Nových povídek ambici stát se bestsellerem mezi zvukovými nosiči. Lidské a moudré povídky v nezaměnitelném podání autora (jednu povídku čte Daniela Kolářová) se dají poslouchat pořád dokola.

Vedle klasických 2CD je nabízejí i internetové servery. Na CD se vešlo šest povídek, internet jich nabízí všech devět. Škála jejich postav je široká: od postiženého kluka přes umělce a jeho slušného taxikáře a účastníka abiturientských srazů až po ženu, které utekl život skrz prsty a která sní o klidné vězeňské cele.

Rozhovor se Zdeňkem Svěrákem:

Co vám nejvíc pomáhá vžívat se do postav svých povídek?

Když člověk cokoliv o lidech píše, je nezbytné, aby se vžil do jejich situace. Do situace mužských se nám, chlapům, vžívá asi lépe; musíme si ovšem umět představit i to, že jsme žena nebo dívka. Anebo dítě. Tady nám snad pomůže zkušenost nebo intuice. Možná že jako chlapi nenapíšeme o ženách nikdy tak dobře, jako autorky – ženy. 

Jakými zásadami se řídíte při autorském čtení?  

Představte si situaci: někdo si zapomene brýle a řekne mi, abych mu přečetl dopis, který mu právě přišel. A já začínám číst; plánovitě civilně. Postupně mě to ale strhne a přistihnu se, že začnu víc hrát, že se do věci víc vžívám. Stále si ale díky jakýmsi tykadlům hlídám, aby toho vžívání se nebylo moc.
Povídku Betlémské světlo ale přeci jenom čtete trochu jinak hned od začátku…

Tady jsem váhal, jak tu povídku číst, aby to nevyznělo nepříjemně. Hlavní postavou povídky je postižený chlapec, to se nějak projevit musí. Je to v tempu, v horečnatosti mluvy… nevím, jestli se to podařilo. Ale máte pravdu, že tuto povídku čtu trochu jinak než ostatní.

Funguje u vás při čtení nějaká autocenzura?

Autocenzura je daná etikou nebo citem. Nebojím se, že bych si třeba z toho kluka dělal legraci, protože to nechci. Nedělám to tak ani v životě.
Psal jste povídku Nákup s tím, že by ji na CD mohla načíst Daniela Kolářová?
V první knize byly dvě povídky „pro dámy“, ve druhé jenom jedna. Ale při psaní jsem si ani neuvědomoval, že přijde chvíle, kdy je někdo bude muset načíst.

Až později jsem si řekl, že téhle povídce by víc slušel ženský hlas.
Daniela Kolářová četla jednu povídku už na vašem prvním povídkovém 2CD.
S Danielou Kolářovou se znám už dlouho, takže vím, jak je tvárná a jak umí pracovat s hlasem. Všimněte si, že třeba ve zmíněné povídce Nákup má trochu jiný hlas, když vypráví jako stará žena, a jiný, když vzpomíná na dívčí léta.

Byl jste u toho, když povídku načítala?

Ano, byl jsem u toho jako přihlížející. Žádnou radu jsem neposkytl, jen jsem tiše žasnul.   

Jaká byla role režisérky a producentky Nadi Dvorské?

Naďa Dvorská je výborná. Raduje se z toho, když se vám věci povedou – a to já potřebuju. A kromě toho vás upozorňuje na věci, které jste řekl špatně. Dobře tomu rozumí, je totiž velmi vzdělaná – a to i jazykově. U Dany Kolářové ale nebylo třeba moc zásahů. Dana přišla dokonale připravená, měla všechno promyšlené a věc prostě vystřihla. Kam se na ni hrabu!

Vyjádřil jste se kdesi, že při psaní jako byste obaloval pecku dužninou… 

Ano. Moje povídky mají reálný základ, kolem kterého nabaluji to, co si dovymyslím. Jako příklad uvedu povídku Dvojí vidění, která se na CD nevešla, ale je možné si ji stáhnout přes internet. Její první půle je opřená o skutečnost, druhá je úplně vymyšlená. První část je o klavíristovi z kavárny Slavia, kterému švédská hraběnka nabídla kšeft: měl za dobré peníze hrát u ní na zámku. Ve skutečnosti ji klavírista odmítl. Já jsem si ale řekl: co by se asi stalo a co by ten klavírista prožil, kdyby nabídku přijal?

A další konkrétní věci ve vašich povídkách – chodíte na abiturientské srazy?

Chodím a nemůžu se vymluvit. Organizátoři si totiž nejdřív zjistí, kdy mám čas a podle toho sraz zorganizují. Jsou to samozřejmě srazy smutnoveselé. A toho smutku stále přibývá. V povídce Sraz naší třídy jsem se snažil tuhle atmosféru zachytit. A zavzpomínat na kantory, které jsem jako gymnaziální student poznal a kteří stojí za oslavu. I konec téhle povídky je skutečný. Když jsme naposledy odcházeli ze srazu od našeho třídního, volali jsme na něj: „Tak zase za rok, Romane. A on odpověděl jako v té povídce: „Dycinky!“ A za rok už jsme se s ním neviděli.

Máte svého taxikáře?

Já ne, ale má ho Jarda Uhlíř, můj kamarád a hudební skladatel. On má takového slušného taxikáře, jaký je v té povídce, na kterou narážíte. Jmenuje se O slušném taxikáři.

Co mu, jako člověk, který se češtinou živí, říkáte?

Vysvětluji to ve zmíněné povídce. Řeč, v našem případě čeština, je nástroj, který bychom mohli přirovnat k varhanám; varhany mají různé rejstříky, přičemž někam se hodí jeden, jinam se hodí zase druhý. Mluvit pořád naprosto spisovně je nepřirozené, nepatřičné. Do rozhlasového mikrofonu se většinou snažím mluvit co nejspisovněji, protože vím, že moje povídání bude vysíláno.

Přitom se mi stává, že na to za chvíli přestanu myslet a dostanou se mi tam tvary z obecné češtiny, ale mně to nevadí. Získá to na přirozenosti a bezprostřednosti.  Jazyk není jenom nástroj. Když ho používáte jako spisovatel, je zároveň i hmotou. Je zároveň kamenem i dlátem. Z toho jazyka tvoříte. Na to přišli už čeští jazykovědci jako Jan Mukařovský a jiní. 

Jaroslav Uhlíř napsal na CD s vašimi povídkami hudbu.

Jarda si povídky poslechl a usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby vymyslel jeden krásný motiv a ten varíroval. A nechal ho znít i v různých nástrojích, takže tam zazní třeba samotná flétna, jinde třeba klavír. Hezky to vymyslel a napsal. I když tam moc prostoru neměl. A Naďa Dvorská, už jsme zase u ní, ty hudební předěly vybrala tak, že vždycky sednou.

Z jakého časového období Nové povídky pocházejí?

Psal jsem je tři roky. Protože píšu pomalu, vychází to tak, že jsem napsal za rok tři. Všechny jsou z období po prvních povídkách, žádná není starší.
Někteří čtenáři je označují za trochu bolavější než byly ty první.  
Tohle neumím posoudit. Možná tady sehrálo roli stárnutí. Přeci jenom když člověk stárne, má smutnější myšlenky… Nevím. Připadalo mi ale, že v každé povídce je i něco veselého. Že v každé humor alespoň doutná.

Máte smutnější myšlenky, čím jste starší?

Často ano, ale to má každý. Každé ráno po probuzení; každé narozeniny, kdy přibývají číslice k vašemu věku – to vám na náladě nepřidá. Ale člověk to musí rozchodit.

Ke smutnějším myšlenkám přispívají zřejmě i lidé, kteří vás opouštějí…

To si pište, že přispívají. Nedávno jsem jel po delší době hrát Němého Bobše, tak jsem si ho v autě pustil na cédečku, abych si osvěžil svou roli. A zjistil jsem, že ke mně promlouvají tři nebožtíci!