Ze vzpomínek mého dědečka

Byla to opravdu malá vesnička, kde bylo několik tzv. domkářů, tj. lidí jen s malým chatrným stavením, kteří neměli vlastní pozemky, nebo si jenom trochu pozemků pronajímali, nebo si museli vystačit s malou zahradou, či s mezemi či příkopy k vyžínání trávy.

Ve vesnici byl i jeden velký statek, kde můj dědeček sloužil jako kočí. Měl vždycky rád koně, proto si jich hleděl, a kvůli tomu byl u hospodáře oblíbený. Zastupoval vlastně hospodáře u většiny polních prací. Na jaře se vozil hnůj na pole, oralo se, selo. Pak se sváželo seno na půdu, v létě obilí do stodoly, na podzim do sklepa brambory.

Ani v zimě nesměli koně stát. Jezdilo se tzv. na "výdělek", vozil se štěrk na silnice a vozilo se dřevo  z panského lesa.

Kočí dostával jednou ročně plátěné prádlo, plátěný oblek, sváteční oblek a kožené boty, a ještě dřeváky. Pak ještě nějaké peníze, když šel k muzice, nebo když se jelo na jarmark, nebo o posvícení či o pouti.

Pak samozřejmě plat, ten jsem si ale bohužel nepoznamenala. Ale prý to bylo dost, mnohem víc, než měla ostatní čeleď. Protože se hospodář svými koňmi chlubil a dědečka si považoval.

Výplata byla o Vánocích o koledě, když čeleď případně službu opouštěla či nová nastupovala.

V neděli o svátcích odpoledne měla čeleď volno, jinak se pracovalo od slunka do slunka. V létě se sedávalo na lavičce před statkem, hrálo se na harmoniku a zpívalo.

Život to byl určitě těžký, ale lidé s ním byli spokojeni. Žili v souladu s přírodou, v pohodě a klidu, spokojeni s málem.

Gebena - čtenářka
ChytráŽena.cz