Ze života hypochondra, tentokrát jak mě potrápilo slepé střevo

V psaní závěti jsem měl praxi, však jsem ji psal už mnohokrát. Nikdy ale člověk neví, jestli je to dílo dokonalé, nebo v něm jsou mezery. Druhý den si konečně i má žena všimla mé bolestí zkřivené tváře. Však jsem trpěl útrapami už pomalu dvanáct hodin! 

„Co ti zase je?“ 

„Zase?“ Byl jsem jejím dotazem dotčený. Jak si vůbec dovoluje pochybovat o mých útrapách?   S bolestí zkřivenou tváří jsem ukázal na svůj pupíček.  

„To tě zase bolí ta kýla?“

„Kdepak, i když ta mě vlastně taky bolí. Teď mám ale zánět slepého střeva!“ prohlásil jsem pyšně, hrdý na vážnější diagnózu, než byla kýla.

Manželka raději nic neřekla. Hmátla mi do trenek a stiskla. Její stisknutí mě nebolelo, připadalo mi ale hloupé tam jen tak stát, a proto jsem sykl, jako bolestí. „Hm, tak si zajdi k lékaři, když myslíš. Dnes máš přece volno?“

Ano, ten den jsem měl v práci mimořádně volný den. Pár lidí tam přineslo covid, a tak se musely všechny prostory firmy ionizovat a my zaměstnanci jsme dostali volno. Jenže svůj volný den jsem si představoval jinak, než tak, že budu opět u lékaře.

Důvěrně jsem šel známou uličkou. Poslední dobou jsem tudy šel příliš často. Naštěstí máme nemocnici nedaleko bydliště. Kdybych měl do nemocnice dojíždět, byl by to asi v mém zdravotním stavu problém. Na chirurgii bylo výjimečně prázdno. „Tak můžete jít rovnou do kabinky,“ usmála se sestřička.

Stál jsem uprostřed malé místnůstky a přemýšlel, jestli se mám svléct, nebo zůstat oblečený. Když jsem se konečně rozhodl alespoň si sundat kalhoty, ozvalo se z ordinace moje jméno.

Učinil jsem krok, abych opustil kabinku a vstoupil do ordinace. Zapomněl jsem ale, že mám kalhoty ještě u kotníků, a do ordinace jsem udělal pořádné salto s kalhotami na půl žerdi. Za můj výkon by se nemusel stydět žádný akrobat. V té chvíli jsem ale viděl rudě. Po tváři se mi řinula krev, jak jsem při svém výkonu narazil plnou vahou hlavou na kliku. Byly z toho nakonec dva stehy.

„S čím jste k nám vlastně přišel původně?“ zeptal se doktor, když své šicí dílo dokončoval a už  stříhal nit.

„Se slepákem.“

„Co je s ním?“

„Mám ho asi zanícené,“ řekl jsem. Použil jsem slůvko „asi“, dobře vím, že lékaři nemají rádi, když diagnózu vyřkne sám pacient.

 Lékař mě vyšetřil, udělal mi i sono břicha, a pak řekl, že mám slepé střevo pouze podrážděné.   „Tak žádný alkohol a dieta,“ naordinoval mi stroze.

 Jako bych já, nebožák, věděl, jak chutná běžná lidská strava. Je pravda, že jsem si dal před pár   dny pár papuláčků, když kamarád slavil padesátku. Nebyl jsem ale ani opilý. 

„To nebude operace?“ zděsil jsem se.

„Operace? Čeho?“ Zdálo se, že i lékař je zděšený. 

„No, toho slepého střeva. Já jen, že byste mi, při jednom, mohli upižlat i tu kýlu, co s ní chodím už  tak dlouho!“

Sestřička se uculila a pan doktor se podíval do mé objemné karty. Chvilku listoval v záznamech,  které dokazovaly, jaký já jsem vlastně chudák, a pak rezolutně řekl: „Ne!“ „Alespoň prozatím ne.  Pokud budete dbát mých rad, tak se vše upraví. A s tím čelem přijďte za týden na vytažení stehů.“ 

 Přišel jsem domů jako spráskaný pes. Manželka zrovna něco kutila v pracovně. Nejspíš si   malovala zase ty své obrázky. Ani nevzhlédla od svého díla a zeptala se: „Tak co ti řekli?“ „Zašili mi to.“   

„Co? Břicho?“ Až teď se na mě podívala. Zůstala s otevřenou pusou. „Ty ses popral?“ vzmohla se  zase na slovo.

„Copak já se peru?“  

„A tak mi řekni, jak to, že jsi odešel s bolavým břichem a vrátil ses s jizvou na čele?“           

A tak jsem jí to vše povyprávěl. A ona se mi, místo lítosti, smála tak, až jí tekly slzy po tvářích. Druhý den jsem šel opět do práce. Podbřišek mě už téměř nebolel, měl jsem ale na čele čerstvou jizvu a pro vzpomínku další zkušenost.