Želvička Růženka

Chovala jsem želvičku. Byla to želva suchozemská a jmenovala se Růženka. Chovala jsem ji tři roky, když jsem náhle musela mimo republiku na celou zimu. To měla Růženka právě zimní spánek. Vždy, když Růženka zazimovala, odnesla jsem ji v krabici do sklepa, kde bylo nejchladněji, jednou přečkala dokonce zimu doma v lednici. Vždy jsem ale želvu chodila kontrolovat a občas jsem dokonce vlhčila substrát, kterým byla bedýnka vybavena. Jak to ale udělám teď?

Když se má kamarádka dozvěděla, že želvička bude po celou dobu spát, nabídla mi, že Růženku pohlídá. I ona má přece chladný sklep a dokáže do něj snad umístit bedýnku se želvou? A tak jsem jí Růženku svěřila.

Po návratu domů jsem se už na svého želvího miláčka těšila. Růženka sice neměla srst jako psi a kočky, ale nechávala se ráda hladit a drbat především na krku. V době návratu domů by mohla být už vzhůru, říkala jsem si. Kamarádka mi vrátila zpět bedýnku s želvičkou. Údajně jí po celou dobu vlhčila substrát a kontrolovala ji. Růženka stále spala. Přenesla jsem ji domů a rozhodla jsem se, že ji už do sklepa nebudu umísťovat. Doma se mi dřív probudí a bude mi zase dělat radost. Ale Růženka dělala čest svému jménu, stále spala. Už se mi to zdálo divné. Její zimní spánek nikdy netrval tak dlouho. Co bylo špatně?

Nastoupila jsem zpět do práce a každý den jsem do bedýnky s želvičkou umisťovala čerstvou vodu, kousek nějakého ovoce a pár listů salátu, aby, až se Růženka probudí, měla k dispozici něco, co jí dodá sílu po tak dlouhém spánku. Ale želvička stále spala.

„A je tam vůbec?“ zeptala se jednou má kolegyně v práci, když jsem jí o želvičce vyprávěla.

„Vždyť mi ji kamarádka předala!“

„Předala ti krabici a v ní…krunýř. Co když v něm už Růženka není?“

Chvilku jsem si pohrávala s myšlenkou, že by se má želva svlékla a šla na výlet. Pak jsem si uvědomila, že Růženka mohla být po smrti. To by ale nejspíš zapáchala, nebo by se třeba…převrátila, nebo dala jinak znát, že nežije? Jak vlastně poznám, že je želva uvnitř krunýře?

„Přece tak, že ji zvedneš,“ řekla mi kolegyně. Prý její sousedka takto krmila mrtvou želvu měsíc. Tím, že ji pak zvedla, zjistila, jak na tom želva vlastně je. Tělo se vysuší tak, že podle váhy poznám, která bije. A tak jsem ihned po návratu domů zvedla onen krunýř. Kolegyně měla pravdu. Růženka zemřela zřejmě už v době, kdy jsem byla v zahraničí, protože tělíčko uvnitř bylo celé vyschlé. A tak jsem svou Růženku pochovala.

Kamarádka se mi velmi omlouvala, když zjistila, že většinu času zřejmě hlídala již chcíplou želvu. Nezlobila jsem se na ni. Kdo ví, co způsobilo úhyn mé želvy? Když mi pak kamarádka chtěla koupit novou želvu na Vánoce, odmítla jsem a rozhodla se pro chov psa. Je to sice náročnější, ale poznám mnohem snáz, pokud by mu něco nesedělo. Nikdy jsem nelitovala. A tak místo Růženky chovám dnes už třetího psa. Dá se hladit, drbat, všude mě doprovází a nikdy nespí celou zimu. V případě mého Maxe dokonce ani celou noc.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10