Občas mě rozžhaví do běla hloupí lidé. Někdo je i dnes, kdy má téměř každá rodina připojení k internetu a dobře vybavená knihovna je i na vesnici, natolik hloupý, že nezná základní pojmy a neovládá ani učivo základní školy. Mnozí dnes cestují za hranice, a přitom neznají ani zemi, kde se narodili. Domluví se virtuálně, ale skutečnou komunikaci z očí do očí neovládají.
Poslouchejte, co se mi stalo zrovna včera: Jela jsem tramvají a na jedné zastávce přistoupily dvě mladé maminky. Jedna měla dítě v kočárku, ta druhá vedla za ruku školkové dítě a vedle ní šel ještě školáček, tak do druhé, třetí třídy základní školy. Maminky i děti byly krásně oblečené, vyzařovalo z nich mládí a energie.
Ihned po nástupu do vozu si paní povídaly, zatímco starší chlapci se pošťuchovali. Nechtěla jsem poslouchat, ale zaslechla jsem, jak se přou o různých počítačových programech. Používaly výrazy, které jsem ani já neznala. Byly jistě vzdělané. Měla jsem radost, že i mámy na mateřské se umí pohybovat v dnešním přetechnizovaném světě.
Kluci se přetahovali o MP3 přehrávač. Vzpomněla jsem si, jak jsem se se sestrou dělila v jejich věku o jednu jedinou panenku a rodiče vlastnili černobílou televizi až v době, kdy já vycházela základní školu. Neměli jsme ani telefon.
Pak jsem zaslechla, jak paní s kočárkem říká své kamarádce: „Letos pojedeme na dovolenou do Jeseníků. Už jsme tam dlouho nebyli a máme to tam moc rádi.“ Druhá se na ni podívala a na celou tramvaj se zeptala: „Jeseníků? A kde to je? Někde v zahraničí? My jezdíme pravidelně do Egypta, na Sicílii, byli jsme několikrát v Chorvatsku a na Krétě.“
Paní, která hodlá strávit dovolenou v Jeseníkách, vykulila oči, ale poučila kamarádku, že to je u nás, v České republice.
A tak se maminka školáků bezelstně zeptala: „Je to někde u Prahy?“
Myslela jsem, že snad sním. Paní si cestuje po světě a netrefí ani za humna! A to vychovává dvě děti. Paní s dítětem v kočárku byla asi také překvapená, a tak se zeptala: „To si děláš srandu?“
Ta druhá začala tipovat: „Není to v Krkonoších?“ „Nebo na jižní Moravě? Opravdu neznám, jezdíme jen k moři.“
Styděla jsem se, že jsem Češka a ony dámy jsou ve věku mých dcer, které jistě vědí, kde Jeseníky s nejvyšší horou Moravy leží. Už jsem o mamince školáků neměla tak krásné představy. Přemýšlela jsem, jak tato mamina vychová svého školáčka i druhého mladšího chlapce.
Nakonec jsem se neubránila a při vystupování jsem mladé paní řekla přes rameno: „Jeseníky, Morava, nejvyšší hora Moravy – Praděd.“ Zda se poučila, to nevím, já dělala, co mohla.
A rudá ve tváři jsem byla i za ni.
ChytráŽena.cz