Vážené čtenářky a čtenáři, chtěla bych se s vámi podělit s příběhem, který se opravdu stal, i když je to už asi tři roky zpátky. 

Bydlíme v klasickém panelovém domě a naším nejen sousedem, ale i kamarádem je pán, který je sice o nějaký ten rok starší. Věkový rozdíl nijak nerozpoznáváme, je svým způsobem „stále mlád“. Téměř každodenní návštěvy přerušila jeho opravdu náročná operace. Po nějakém čase, když rekonvalescence udělala své, už to nebylo jen o krátkých telefonických rozhovorech, ale opět nás začal navštěvovat. Stačilo jej prozvonit telefonem a během chvilky přišel na kávu. Ovšem v kontaktu nebyl jen s námi, ale také se svou kamarádkou, kterou nám představil a i ona je naším vítaným hostem, a se kterou často komunikujeme. Den D nastal v sobotu. Zvonil mi telefon a volala mi Helena. 

„No prosím tě, nevíš co je s Pavlem..., není u vás? Já mu volám už asi dvě hodiny,... volám ..., a to jak na mobily, tak i na pevnou a ani jeden nebere! A víš, už je taky ve věku, teď ta operace do toho, to není sranda..., jenom aby byl v pořádku. Zkuste mu zavolat vy!“

Tak jo..., říkám si, volám já, volá manžel... a nic.

Volám Helence zpátky, že opravdu ani jeden nebere. „No to nemyslíš vážně! Hele, víš co, tak budem ve spojení, já to budu zkoušet a když tak..., no já nevím, já snad zavolám policajty, nebo co..., je po operaci, ve věku a mohlo se stát cokoliv...“

Po několika hodinách, protože první telefon od Helenky byl opravdu někdy odpoledne a už byl večer, tak mi Helenka volala a domluvily jsme se tak, že já půjdu za dveře jeho bytu, zda tam budou slyšet zvonící telefony. No, byly! Helence došly nervy a po domluvě se mnou zavolala policii a dala jim kontakt na mne.

Policie přijela a teď co..., Pavel bydlí v prvním patře, v bytě s lodžií a dveře lodžie byly otevřené. Policajti zavolali hasiče, že se do bytu podívají, zda tam je, či ne atd. Takže, v jednosměrné ulici, která je takřka bez provozu, pozdě večer blikající maják..., otevřená okna a sousedi sledující, co se děje. Žebřík a na něm příslušník policie, hasiči, vysílačky, maják...  Z vysílačky bylo slyšet „tady není, tady taky ne“, prostě jak procházeli bytem...

Najednou se však z vysílačky ozvalo: „Jo, tady je, pán teď dorazil domů!...“

 ... Zadním vchodem, u kterého měl po celý den zaparkované auto. Nikdo z nás netušil, že se po tak náročné operaci, jako je odstranění karcinomu v plicích, vydá za synem tramvají přes celé město a nota bene, že ho jeho poměrně neochotný syn přiveze zpátky! A telefony, které nosí po kapsách, nechal doma a rovnou oba dva.

No, největší „perlou“ byl však Pavlův výrok:

„Lidi, vy si to neumíte představit, co to bylo za šok, ale vemte si, že já přijdu domů, odemknu byt a v předsíni mi stojí policajt a dva hasiči!!!“