Zimní návštěva babičky

Příhoda, o které tady píšu, se stala už před lety. Byla zima, zrovna jako nyní, plesová sezona v plném proudu, a já se s manželem chystala na jeden ples, na kterém mi záleželo. Lístky byly dávno zakoupeny, měla jsem zbrusu nové plesové šaty a k nim lodičky. Těšila jsem se jako malá holka. Dokonce jsem si kvůli plesu vzala dovolenou na předcházející den, ať jsem na ples jaksepatří odpočinutá.

Ples se konal v nedalekém městě. Já tehdy neměla řidičák a můj manžel se na plese nechtěl vzdát koštu, jak tomu říkal, nějakého toho alkoholického nápoje. A tak jsme si i zajistili odvoz. Měl nás vézt švagr, protože švagrová tehdy byla v porodnici, a tak se s námi akce nemohli zúčastnit.

Jenže, co čert nechtěl, ráno předcházející onomu plesu, přišel telegram od babičky z Čech. Hodlala k nám přijet na pár dní na návštěvu. Bylo to krátce po úmrtí mého dědy a babičce bylo smutno. Cítila se osamělá. Nechtěla jsem ji zklamat, ale nechtěla jsem se ani vzdát vytouženého kulturního zážitku. A stejně na poslání zpětného telegramu už bylo pozdě. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony a počítače, a pevné linky měl jen někdo. A tak nebylo jak babiččinu návštěvu zrušit, případně oddálit.

„Zvládneme to i s babičkou. V noci, kdy my budeme na plese, bude stejně spát.“ Takto mě uklidňoval manžel, a měl vlastně pravdu. Babičku si navíc můžeme doma pozdržet třeba celý týden. Určitě mi v práci dají ještě pár dní volna, abych se jí mohla věnovat.

A tak babička přijela, my se jí vrhli kolem krku, následovalo veselé vítání, líbání, povídání o novinkách, plácání po zádech i tvrzení, jak všichni dobře vypadáme. Babička nám přivezla, tak jako správná babička, krabici doma pečených buchet, protože, jak prohlásila, doma pečené buchty z poctivě zadělaného těsta jsou nejlepší a mnohem zdravější než ty umělé náhražky z obchodu. Já babičku za odměnu nakrmila doma pečeným kuřátkem na šalvěji, kterou jsem si vypěstovala v truhlíku na okně. Sdělili jsme babičce, že večer jdeme s manželem na ples.

„Ale buď tu jako doma, babičko. Pusť si klidně televizi, zítra se ti budeme zase věnovat. V práci mi dali volno na celý týden, můžeme si naplánovat nějaký pěkný výlet. Co bys chtěla vidět?“ zajímalo mě.

„Klidně si běžte zaskotačit. Jste mladí, já se o sebe postarám.“ Babička měla pro nás pochopení.

Švagr přijel ve slíbenou hodinu a já s manželem, patřičně oblečení, já nalíčená, načesaná, manžel s povinným motýlkem, kterého jsem mu vnutila, jsme vypluli z domu. Babička už v teplém flanelovém pyžamu a županu na nás mávala z okna a nabádala nás, ať jsme na zábavě slušní. Inu, babička.

Ples byl nádherný a já si ho náležitě užívala. Manžel s tváří pokerového hráče nedal tušit, jestli je zde z povinnosti, nebo také proto, že žije jako já tancem. Jen já věděla, jak je to doopravdy, a že nebýt mých slz a naléhání, trávil by raději den na rybách, nebo ve své oblíbené hospůdce. Mé ženské triky ale zapůsobily a manžel, než by riskoval tichou domácnost, se dal přemluvit a zmermomocnit k účasti na kulturní akci. Dokonce jsem zde potkala i kamarádku ze školy.

Bylo už hodně po půlnoci, když se o nový zážitek postaral další člen naší rodiny. Zábava byla v plném proudu, já se svým mužem byla právě na parketu, hudba hrála, když do sálu vstoupila nová příchozí.

Prostředkem sálu cupitala naše babička. Dav lidí se rozestoupil, aby mohla projít, a já s hrůzou zjistila, že má na sobě pyžamové kalhoty a starý omšelý kabát, zpod kterého vykukoval pyžamový kabátek. Šinula si to rovnou k nám.

„Babičko, co tady děláš?“ V tu chvíli jsme byli v centru pozornosti. Hudba přestala hrát a všichni zúčastnění pozorovali mě, mého manžela a maličkou stařenku, která právě přišla.

„Děti, já o vás měla strach. Je přece už pozdě?“ Babička se rozhlížela po sále. „A proč tu najednou nic nehraje?“ Hudebníci se vzpamatovali a začali vyhrávat.

Jak jsme později zjistili, tak babička našla doma pozvánku na ples. Zavolala si taxíka a nechala se odvézt až za námi.

„Málem bych zapomněla, Josífku, běž, prosím, zaplatit tomu šikovnému řidiči? Stojí venku. Já tolik peněz s sebou neměla. Netušila jsem, že je to tak drahé.“

A tak manžel vypochodoval do zimní noci, aby zaplatil šoférovi. Pak mi řekl, že ten babiččin špás stál mnohem víc, než oba lístky na ples i s konzumací. No, co se dalo dělat? Babičku jsem už měla jen jedinou a měla jsem ji tuze ráda.

Abychom si investované peníze jaksepatří užili, tak jsme na plese zůstali i s babičkou. Jeden ze seniorů ji dokonce pozval do kola, a tak naše babička si ples možná užila víc, než my dva s manželem.

Dnes už ani babička nežije, ale já na příhodu velmi ráda vzpomínám.

čtenářka
ChytráŽena.cz
příběh vyšel také v tisku

Tento článek také můžete