Bylo čerstvě nasněženo, manžel byl v práci a já měla volný den. Rozhodla jsem se, že manžela překvapím a na konci směny na něj počkám před firmou, kde pracuje. On nás, mě a našeho psa, pak odveze domů. Možná se stavíme někam si sednout na dezert, na kávu a uděláme si příjemný den.

Do manželovy práce to jsou zhruba tři kilometry. Ihned jsem zjistila, že jsem přestřelila, když jsem se rozhodla oblečená poměrně nalehko v podzimních botičkách jít manželovi naproti. Vidina, že zpět pojedu už autem, mě poháněla dopředu. Náš pes byl spokojený, má zimu rád. S nadšením se vrhal do závějí. Konečně jsem byla na místě. Ač jsem si myslela, že dorazím s předstihem, došla jsem na místo tak akorát. Naštěstí jsem nešla už na parkoviště, ale čekala jsem před budovou. 

Když manžel totiž vyšel z budovy, byl skutečně překvapený. Ještě víc ho překvapilo, když jsem zamířila rovnou k parkovišti. „Počkej, ty jsi přijela autem?“ ptal se. „Ne, ty nás odvezeš autem domů. Pes je dost vyvenčený a mně je zima.“ „Ale já nemám auto!“

Teprve nyní mi to došlo. Večer jsem dorazila pozdě ze zaměstnání…autem. Autem, které zůstalo zaparkované u domu. Manžel jel ráno do práce autobusem. „Chceš jet domů autobusem, nebo se projdeme?“ zeptal se můj muž. Chtěla jsem jet autobusem, ale cítila jsem se tak proviněná, že jsme šli nakonec pěšky. Můj muž je ale gentleman. Pozval mě na dobrý zákusek do naší oblíbené cukrárny. Oblíbená je především proto, že do ní smíme i se psem. A tak jsme si u horké čokolády a zákusku krásně popovídali. Ta cesta domů se pak zdála mnohem kratší, než když jsem ji šla pro manžela sama se psem.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10