Miluji jednu malou sauničku v nedalekém městě. Vlastně jsem k ní přišla náhodou. Chodívala jsem na bazén a do sauny u nás ve městě s jednou kamarádkou z práce. Vždy jsme se domluvily, ona přijela právě z toho nedalekého města, a šly jsme u nás do lázní do světa vitality, kde je mimo bazénu také finská, infra a parní sauna a řada chrličů a vířivek. A právě tato kamarádka mi jednou řekla:

„Znáš u nás saunu u hotelu?“

„Kdepak, víš, že u vás toho moc neznám,“ odpověděla jsem. Byla to pravda. Do města jsem občas zajela jen ke kamarádce na návštěvu, jinak jsem tam nejezdila.

A tak mi kamarádka vyprávěla o soukromé sauně, která sice patří k hotelu, ale je od něj izolována.

„Zaplatíš si saunu, dostaneš klíče a jdeš úplně mimo hotel, k lesu. Tam je pozemek oplocený vysokým plotem z kůlů, takže dovnitř nevidíš. Odemkneš si branku, a zase zamkneš, a máš celý areál pro sebe. V dřevěném domku je sauna, sprcha, toaleta i odpočívárna,“ líčila mi kamarádka. „A za příplatek dostaneš i bylinky!“

„To musí být fajn. A pro kolik lidí je ta sauna?“ zajímalo mě.

„Pro tolik, kolik si ji objedná, vejde se tam i šest lidí. A hlavně platíš málo a ne za osobu, ale za celou saunu. S manželem tam chodíme často,“ líčila kamarádka a mně se víc a víc chtělo taky saunu navštívit.

Pak mi ještě prozradila, že občas v zimě, když napadne čerstvý sníh, běhají úplně nazí kolem domečku ve sněhu.

„A to se nebojíš, že vás někdo uvidí?“ ptala jsem se.

„Jak? Plot má hodně přes dva metry, nikdo dovnitř nevidí. A my jsme přece zamčení. Víš, jak to je zdravé? Vyhřát se, a vyběhnout nazí a bosí do toho sněhu?“ odpověděla kamarádka.

Už jsem zažila saunu s venkovní odpočívárnou, kde se dá také lehnout si v zimě do sněhu. Ale takovouto soukromou saunu jsem ještě nepoznala.

„A zajdeme tam někdy?“ ptala jsem se.

A tak jsme následující týden zajely pro změnu do této sauny. Kamarádčin muž chtěl jít s námi, ale já byla proti. Šla jsem jen s kamarádkou.

Když jsme zaplatily saunu, která nebyla vůbec drahá, Andrea mě vedla k lesu. Na kraji lesa stál pozemek, za jehož brankou jsem viděla chaloupku jako z pohádky. Z krásného světlého dřeva srubová chata a uvnitř čistá, dřevem a bylinkami vonící sauna. Okamžitě jsem si saunu oblíbila, a od té doby jsem jezdívala také sem.

Později jsem do sauny vzala i přítele. I on si saunu zamiloval.

Jednou v zimě, když jsem byla s přítelem opět v této sauně a napadl venku čerstvý sníh, jsem řekla:

„A víš, že Andrea s manželem, když takto napadne sníh, běhají kolem srubu nahatí?“

Přítel se usmál, a pak se najednou zvedl, chytil mě za ruku a táhl mě ven ze sauny.

„Kam mě táhneš?“ ptala jsem se.

„Pojď!“ řekl jen.

Já se halila do prostěradla, které ze mě strhl, otevřel srub a vystrčil mě nahou ven. Tam mě chytil za ruku a smál se. Běhali jsme jako malí kolem srubu a připadali jsme si nádherně uvolnění. Rozehřátí ze sauny jsme necítili silný mráz. Byl to nejkrásnější zážitek ze sauny, až do chvíle, než jsme zase chtěli jít dovnitř do srubu.

„Máš klíče?“ zeptal se můj přítel.

„Jak já můžu mít klíče, když jsi mě vystrčil ven, ani jsem se nestačila nadát,“ řekla jsem. Přítel skutečně vyběhl za mnou a zabouchl za sebou dveře. Nyní jsme se dívali na dveře, které měly zvenku kuličku. To už jsme mráz začínali cítit a pomalu nám tuhl úsměv na tváři.

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se. Podívala jsem se okénkem do srubu, kde na lavičce ležely klíče.

Přítel utíkal k brance. Ta byla ale zamknutá, protože po vstupu na pozemek jsme za sebou zamkli, aby nás někdo nepřekvapil.

„Budeme volat o pomoc!“ napadlo mě.

„Kdo by nás tu slyšel?“

Měl pravdu. Byl třeskutý mráz, venku ani noha, a hotel byl vzdálen tak daleko, že bychom se nedovolali. A mobilní telefony, stejně jako naše oblečení, doklady a vše ostatní, byly ve srubu.

„My tu umrzneme,“ začala jsem panikařit. „A já nemám ani to prostěradlo,“ podívala jsem se vyčítavě na přítele. Skutečně, nebylo tu vůbec nic, do čeho by se mohl člověk zahalit, co by si mohl obout, nebo kam by se mohl schovat. Srub měl dvojitá plastová okna, ta bychom nemohli vymlátit. A ono ani nebylo čím je v nejnutnějším případě rozbít. Byl tu jen a jen sníh a cestička k brance.

„Půjdu pro pomoc,“ rozhodl přítel.

„Jak?“ ptala jsem se.

„Přelezu plot, dojdu do hotelu. Tam mají jistě náhradní klíč. Čekej, budu hned zpět,“ řekl.

Podívala jsem se na plot. Byl z hladkých klád, které byly postaveny jedna vedle druhé.

„Tam nevylezeš,“ řekla jsem. Jediná cesta byla přes branku. K té také nahý přítel zamířil. Byli jsme už ztuhlí zimou, a tak se příteli nedařilo vyškrábat se bosý na branku. Když už byl skoro nahoře, nějak se tam zasekl. Vypadalo to, že už přijde o svou mužskou chloubu, která se nyní bimbala těsně vedle bodce na vrcholku branky.

„Dej si pozor na rozkrok,“ řekla jsem mu. Chtěla jsem dodat, že po amputaci toho nejdůležitějšího ho už nebudu chtít. Ovšem žertovat v takové situaci se mi nakonec nezdálo jako nejlepší nápad.  A také jsem už moc nemohla mluvit. Mrazem se mi slepily nosní dírky, mrzly mi řasy a nemohla jsem už ani pořádně hýbat pusou. Mrzla mi bosá chodidla a vlastně nebylo nic, co by mi v tu chvíli nemrzlo. Namodralý přítel se nakonec dostal na druhou stranu. Já už neviděla, jak nahý, s rukou přilepenou tam, kde měl Adam fíkový list, běží k hotelu. Jen vím, že těch pár minut, než jsem zase zaslechla jeho hlas, se mi zdálo jako věčnost. V zámku to zašramotilo a já vypískla.

„Neboj, to jsem já,“ řekl přítel. Správce hotelu nechal venku a mně podal nové prostěradlo a dokonce i teplou deku. Sám už byl také v jedné zabalen. Pak teprve pustil dovnitř i správce.

Ten nám otevřel srub a my vběhli do jeho vytopeného nitra.

„Co jste vy dva dělali?“ ptal se správce, který nebyl o moc starší, než my.

Přítel mě objal, správce se zašklebil, a pak jen vypravil ze sebe: „Ahá, já už vím!“ Otočil se a odcházel.

Dodnes nevím, co si správce myslel, že jsme prováděli nazí venku ten den.

Nějakou dobu jsme do sauny nešli. Pak ale jsme zase rádi saunu navštívili. A dokonce jsme si asi dvakrát, když napadl v zimě čerstvý sníh, zopakovali i proceduru s běháním kolem srubu. Jen jsme si vždy vzali s sebou klíče.