Svou první lásku jsem poznala v zimě na horách. Byl to můj první „dospělácký“ výlet na lyže. Dosud jsem byla na lyžích pouze se školou a s rodiči a sestrou. Nyní jsem měla už po maturitě a lyžovačku s kamarádkami jsem si u rodičů vyprosila a zčásti vyvzdorovala.

„Vždyť se tam polámeš, a kdo tě bude dávat dohromady?“ zajímalo mamku. „Stejně nebude sníh, jako každý rok,“ rozumoval taťka. „Aspoň budu mít volný pokoj,“ byla jediná nadšená sestra.

Pobyt jsme měly objednaný dávno dopředu. Já, Jana a Monika jsme se pořádně těšily. Pro Moniku to bylo první lyžování v životě, nepočítám-li lyžařský výcvik na základní škole, kdy nebyl sníh a žáci se místo lyžování věnovali orientačnímu běhu a cvičné střelbě ze vzduchovky. Jana také nebyla právě zkušenou lyžařkou, i když nějaký ten cvičný kopeček už sjela. A tak jsem byla paradoxně právě já, středně zkušená lyžařka s problémem na tehdy dlouhých lyžích vykroužit umné obloučky, tou nejzkušenější z nás.

Hory jsme si sice vybraly, nikoli ale tak vysoké, aby na nich byl sníh. Na Krkonoše, ba i Jeseníky se holky necítily, a svah u našeho hotelu v Beskydech nebyl uměle zasněžován. A tak místo sněhu na něm vesele rašila tráva. Hned druhý den jsme si sice zajely na vzdálený kopec autobusem a tam si trošičku zalyžovaly, každodenní ježdění autobusem ovšem holky odmítaly.

 „I tak tu je krásně. Můžeme zajít někam na bazén, do sauny a procházky tu budou rozhodně zdravější než ve městě,“ rezignovala jsem.

Holky nebyly ani zdatné turistky. Hned první výlet po horách, kdy jsme nachodily s bídou deset kilometrů, je pořádně zmohl. „Podívej se, jaké mám puchýře,“ kňourala Jana a Monika se k ní unisono přidávala.

„Venku je zima a na hotelu není co dělat,“ fňukala a starý dobrý stolní fotbal jí byl málo. Kamarádky neobměkčilo ani to, že jsem je pozvala na pohár, a po dvou dnech se vrátily domů. Já jediná zůstala. Jednak z hamižnosti, protože jsme měly hotel zaplacený na týden, a pak také díky svému optimismu, kdy jsem doufala, že sníh přece jenom připadne.

Na pokoji jsem zůstala sama a bylo mi tam smutno. Proto jsem se často procházela a snažila se na hotelu trávit co nejméně času. Ač jsem na horách zvyklá se pohybovat, jednou se mi stalo, že jsem přece jenom zabloudila a nedokázala se vrátit zpět k hotelu. Tehdy jsem potkala kluka přibližně v mém věku, který mi pomohl. Petr byl na zimní dovolené s rodiči. Také doufal, že bude sníh a on bude celé dny lyžovat, aby se s rodiči vídal co nejméně. Jako dospělý se za rodiče přirozeně styděl. Když se dozvěděl, kde bydlím a kam nemohu trefit, nabídl mi, že mě doprovodí. „Jezdíme sem každým rokem a trochu to tu znám,“ vysvětlil.

Ten kluk mi byl povědomý. Jak se ukázalo, bydlel ve stejném městě jako já. S rodiči byli ubytováni v soukromé chatě bez stravy, vařili si sami. Do chaty jezdili dlouhá léta, zvykli si. Tak jsem ho pozvala za odměnu, že mi ukázal cestu, na dvojitou večeři. Doteď jídlo, které měla zaplacené Jana s Monikou, propadalo. Bylo zaplacené, a tak nebyl problém, aby ho protentokrát snědl Petr. Buď mu tolik chutnalo, nebo si se mnou rozuměl, jídlo od té doby nikdy nepropadlo. Petr chodil na náš hotel každý den a společně se mnou snídal, obědval i večeřel. Já tvrdím, že proto, aby ušetřil, on zase, že kvůli mně. Je to už jedno, co ho vedlo k tomu, aby denně podstupoval asi tříkilometrovou cestu od jejich chaty k našemu hotelu a zpět. Rozhodně dny poté byly mnohem zajímavější, než chvíle, kdy mé kamarádky odjely, a já zůstala sama.

Asi to byl osud, ale s Petrem jsem pak strávila pěkných sedm let života. Sníh už do konce pobytu nenapadl, a tak jsme si sem společně zajeli další zimy, pořádně si zalyžovali a dokonce jsem zde také poprvé a snad také naposledy zlomila svou lyži. A přesto to bylo krásné a romantické…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10