Tento příběh píše má dcera (15), která by se strašně ráda zviditelnila a ukázala lidem, že i v těchto letech má člověk rozum a dokáže pomoci blízkému člověku a chtěla by, aby pomohla těm, kteří si už nevědí rady, aby pochopili, že nejsou na světě sami s velkými problémy a zamysleli se nad tím, co mohou ve svém životě zlepšit! Tyto příběhy sem budu  vkládat postupně, prosím, berte ohledy, že je jí teprve 15 a nekopírujte je, je to úžasné, když dítě chce pomáhat!

Den odjezdu na lyžařský výcvik se blížil a já jsem začala být nervózní, že na tak dlouho odjedu od rodiny a mých dvou psích kamarádů. 10 dní nebyla zase tak dlouhá doba, ale byl tu člověk, který mě něčím upoutal, ale zároveň jsem ho nesnášela pro jeho faleš a neupřímnost. Byl to táty kamarád, který mu pomáhal s prací kolem domu. Já jsem ho svým způsobem brala také za kamaráda. Hrávala jsem po večerech s nimi karty a pila pivo z jeho plechovky. Bylo to příjemné a neřešila jsem, kdo je vlastně On zač. Když jsem ho delší dobu neviděla, protože jezdil s dodávkou po světě, bylo mi tak úzko u srdíčka, ale nebrala jsem to tak vážně, přeci jenom je o tolik starší a má dvě děti i přítelkyni.                                             

Když nastal den odjezdu, bylo to ještě horší. Už teď mi bylo smutno, za společnými večery. Neviděla jsem ho už před odjezdem dost dlouho a teď ještě minimálně dalších 10 dní.

Autobus se rozjel a já, nesnášející jízdy tímto prostředkem, jsem celou cestu prospala. Vzbudilo mě až hlasité dupání a řev, když ostatní vystupovali z autobusu. "Tak jsme tu," prohlásila Krista. Já jen přikrčila hlavu a šla si pro svá bagančata. Cesta byla dlouhá, ale zdatně jsme ji zdolali. Ještě zmrzlí a mokří jsme začali vybalovat. Když jsme vybalili, už byla venku tma. Večeře na stole a večer před námi. Večer jsme hráli hry a brzy jsme šli spát, ráno v 8 byla snídaně, pro nás spavce, smrt.

Když jsem ulehla, zazvonil mi mobil. "Á, maminka," usmála jsem se. Když jsme dohovořily, chtěla jsem si zkontrolovat, kolik mi zbývá ještě kreditu. Najela jsem na telefonní seznam a vyťukala "O" jako "O2 kredit". V tu ránu mi tam naskočily všechny kontakty od písmene "O". Samozřejmě i On, táty kamarád, ten, s kterým jsem se vždy smála. Teď už nevím, jestli to bylo schválně, omylem či mně přeskočilo, ale začala jsem vytáčet jeho číslo. Pak jsem si uvědomila, co to vlastně dělám a zavěsila jsem. Po pár minutách mi přišla smska: "To asi nemělo být na mě, viď?" Já jsem mu hned odepsala: "Ne, promiň, chtěla jsem si zkontrolovat stav kreditu a omylem jsem tě vytočila." Jak už to na světě bývá, i tento omyl se nakonec stal pro mě osudným, propsali jsme si celou noc, protože jel do Francie a konverzace se ukončila až nad ránem, když dorazil na místo. "Byl to fakt povedený večer," zašeptala jsem a na oplátku mi Verča zachrupkala do ucha. 

Jak to bude pokračovat a co se bude dít dál? Počkejte si na další kapitolu, bude to ještě velmi zajímavé.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10