Život kolem koní

Psal se zhruba rok 1995 a tehdy má sedmiletá (a o rok starší) sestra oznámila dědovi, že chce koně. Děda se tedy ujal nového úkolu, zakoupil inzertní časopisy a telefon celé dny spojoval hovory po celé republice. Mezi spousty prodejců nakonec zvolil dva, k nimž jsme se směli jet podívat mimo dědy i já a sestra Alča. U prvního prodejce byli dva koně středního vzrůstu, bělouš a vraník, mám dojem, že tahali povozy. Druhý prodejce nás uvítal ve Svinčicích, kde byl (pro nás tehdy) vysoký hnědák ČT, valach Zvonek. Úžasný, klidný, hodný...

Nakonec byl zamítnut z důvodu, že sestra chtěla koně jen pro sebe, což znamenalo koupit dva. Děda už byl rozhodnutý pro "tažany", když zjistil, že v nedaleké vsi jsou na prodej dva koně středního vzrůstu, plemene Polský tarpan. Přijeli jsme tam, podívali se na ně, svezli se. Hned, jak jsem viděla Vaška (narozeného 30.8.89 - ve stejný den i rok jako já), zamilovala jsem si ho. Každou neděli po celý rok jsme s dědou za Vaškem a Dianou jezdili, protože koupě byla z "jistých" důvodů možná až za rok. Po roce (1996) jsme je měli doma - tehdy sedmiletého nezvladatelného hřebce a čtyřletou vypočítavou tvrdohlavou kobylku. Koně, kteří byli pro děti naprosto nevhodní, se z každé výjížďky vraceli sami, za nimi jezdci s uzdičkami na několik kousků... Ale vyrůstali jsme spolu, sedli si na ně, vyjeli bez sedel na naučenou trasu, koně si to s námi odcválali, Vašek v čele, a vrátili se (většinou i s námi) zase domů. Postupem času jsem se obstojně naučila jezdit a zvládat Vaška na výjížďce i bez Diany, ačkoli koně na sobě byli závislí. V deseti letech jsem ošklivě spadla, když Vašek dostal ránu od ohradníku, který někdo zapl s nechápavým výrazem, proč je vypnutý. Celé léto jsem chodila o berlích, na koně jsem si se spoustou obav sedla až v únoru. Vašek mě snášel na lonži a poté v ohradě, ale strach jsem měla stále. Jednoho dne, koncem jara, se to ale zlomilo...

Šla jsem na obvyklou procházku, když se pásl, naskočila jsem, po chvíli jsem vjela na mírně se svažující pole, nechala Vaška cválat a brečela štěstím. Od toho dne jsme vždycky byli jako jeden. Jezdili jsme spolu na celodenní výlety až 40km, na třídenní výlet společně s Hubertem, postupem času jsem ho naučila neznatelné signály nohama, váhou a pokyny hlasem. Jezdila jsem pouze na parellce (provazová ohlávka bez udidla). Vašek ale uměl dělat i zlého koně - na neznatelné pobídky vyhazoval a vzpínal se.

Všude musel být první, byl neuvěřitelně obratný, ochotný, chápavý, trpělivý a hodný. Byl to hřebec s neuvěřitelnou povahou, byl hyperaktivní, vytrvalý a skákal překážky vysoké 120 cm, ačkoli sám měřil pouhých 135 cm. Na žádném koni jsem výš neskočila, na jiných koních jsem se bála, jemu jsem bezmezně věřila. Dal se i podlézat pod břichem, uměl prosit a uklánět se. Ale jednou muselo nastat to, co přišlo 21.1.2005. Nechali jsme si dvě hříbata - Džínu a Charlieho, Vašek a Diana se prodali do Truzenic za Mostem. Věřila jsem a doufala, že Charlie mi Vaška nahradí, ale nebylo tomu tak. Charlie je naprosto jiný, spíše podobný matce Dianě. Občas mi Vaška připomínal, ale žalostně málo. Teď si uvědomuji víc než kdy jindy, že Vašek byl jedinečný, on byl někdo, žádný takový už nikdy nebude. Rukama mi prošla spousta dobrých i lepších koní (např. výkoností), ale žádný z nich nesahal Vaškovi charakterem ani po spěnky. Samozřejmě, každý koňař má svého nej koně, kterého miluje a vidí jako nejúžasnějšího. Ale Vašek nebyl jen kůň, byl můj nejlepší přítel a nejlepší přátelé se nedají nahradit!!!

Po prodeji Vaška mi doma zůstal jeho syn - Charlie mon Biquet (celé jeho jméno zní v češtině Karel miláček). Začínala jsem opět od nuly, snažila jsem se vychovat z nevědomého hříběte poslušného koně a kamaráda. Všechno jsme více méňe zvládali, až přišla jeho puberta. Charlie byl hodný, když na něm jezdily děti, v boxu ho mohly podlézat, na hřbetě mu mohly cvičit... Zkrátka děcka okolo něj lítala, jako by to byla stará kobyla. Jakmile na něj sedl někdo dospělý, okamžitě zkoušel, co si může dovolit, dělal si, co chtěl. Když jsem otěhotněla, asi to ze mě vycítil a přestal mi pod sedlem dělat problémy, ještě den před prodem jsem na něm jela na krokovou výjížďku. Teď si říkám, že to bylo dost nezodpovědné, přeci jen to bylo mladé pubertální zvíře a nikdo neví, co se mu honí hlavou a jakou zrovna vymyslí skopičinu. On byl po celé mé těhotenství zlatý. Po porodu už na něj ale čas nezbýval vůbec a tak jsem ho v říjnu 2008 prodala. Musím přiznat, že u nové majitelky se má lépe než u mě :-) Má k dispozici 5 hektarů pastvin, společnost 12 koňských kamarádů a také se mu někdo denně věnuje, což on vyžadoval. Byl to neuvěřitelně společenský a kamarádský mazel.

Můj život bez koně byl ale dost prázdný, stereotyp okolo miminka byl vyčerpávající a stresující, byla jsem doma neustále sama, v noci ani přes den jsem se vůbec nevyspala. Můj tehdejší přítel jezdil kamionem, a když už byl na víkend doma, mně ani miminku se nevěnoval a raději se vrtal v autě. Byla jsem neustále ve stresu, doma jsme se pořád hádali. Můj tehdejší přítel byl dost agresivní a vše řešil tak, že mi dokazoval svou "nadvládu" nade mnou. Když bylo našemu mimču Péťovi 10 měsíců, v mém životě se objevil můj současný přítel. Doslova mě vysvobodil. V té době jsem v důsledku stresových situací ani pořádně nemohla jíst, na svou výšku 187cm jsem měla pouze 64kg!!! Nyní jsem ráda, že jsem svého současného přítele poznala, protože teď konečně vím, jak má vypadat fungující rodina. Péťa mu říká tati, přestěhovali jsme se do většího bytu z malého 1+1 o 30 metrech čtverečních do krásného 3+kk, kde má Péťa svůj vlastní pokojíček.

Aby toho všeho nebylo málo, k Vánocům mi přítel pořídil koně. To jediné mi totiž chybělo ke štěstí :-) 23.12.2009 v půl deváte večer, kdy už měl být dávno v práci, přijel s přepravníkem a já jsem poprvé viděla našeho nového člena rodiny. Vyvedla jsem ho z přepravníku a štěstím se mi chtělo brečet! Zavedla jsem ho do stáje po Charliem hned za domem a kochala se tou ušlechtilostí a krásou! Je to nádherný vraník plemene angloarab, má úžasné chody. Když jde krokem, našlapuje, jako by chodil po rozžhaveném uhlí. Když běží cvalem, doslova se vznáší! Hříva a ohon za ním vlají a je vidět jeho ušlechtilost! Pod sedlem je moc hodný. Je temperamentní a rád se proběhne v plném cvalu, naopak je ale zvladatelný, nelekavý a vytrvalý.

Na jaře, až začne sezóna, hned se vrhneme na kolbiště :-) Máme tady v okolí hned 4 jízdárny, kde se pořádají závody. Také si plánuji zazávodit v Ústí nad Labem a Mělníku, protože bych chtěla porazit svoji kamarádku, která nějak nevěří tomu, že bych mohla být lepší než ona :-)

Tak nám držte palce a pokud někdy na závodech uslyšíte, že bude startovat kůň jménem Backley, tak to jsme my :-)