Život nás naučil

Celý život jsem obdivovala maminky s postiženými dětmi, ale nikdy jsem si nedokázala představit, jak je to někdy těžké, než se mi narodil druhý potomek -  syn Jakub a začal kolotoč.

Narodil se s předkusem, to se nelíbilo dětské lékařce, i když mně se zdál nádherný a začalo to, různé testy, vyšetření a ke všemu se přidalo dávení a vnikání potravy do nosu, ty probdělé noci, kdy se Vám dáví dítě, byly strašné, to bych nikomu nepřála zažít, ale z lékařů to nikoho nezajímalo, stále řešili předkus a to, že se syn dávil, to je nezajímalo.

Byli jsme zoufalí a ke všemu se přidaly infekce horních cest, šli jsme z jedněch antibiotik na druhé, takže Kubík ve dvou letech jich spolykal 80. Tak se rozhodlo, že se vyndají nosní madle, a do teď se Kubík přese všechno vyvíjel normálně. Po operaci ve dvou letech přestal mluvit, nikoho to nezarazilo, ale já se nedala a na neustálé urgování lékařů jsem byla poslána na specializované oddělení foniatrie, kde se zjistilo, že má syn rozštěp patra. Bylo mi řečeno, že se nediví, že syn se dáví a vniká mu potrava do nosu, čekala nás další operace, na tu jsme čekali rok, takže ho operovali ve čtyřech letech.

Nepřineslo to zatím žádné výsledky, to ukáže čas. Já se ale stále nemohla smířit s tím, že syn mluvil a teď nemluví, pátrala jsem dál a syna objednala na jinou foniatrii. A tam zjistili, že Kubíček špatně slyší a dostal naslouchadla, teď je mu pět a začíná říkat pár slůvek - je to  obrovský úspěch, ale léta běží a moc šancí, že se naučí mluvit, nemá. Nechci to vzdávat, někdy je to opravdu těžké. Dodneška mě zaráží, že nikdo neřešil synovo dávení a že mu zjistili až ve čtyřech letech rozštěp, mohli jsme si možná všechno ušetřit.