Život naší zahrádky

Když byly naše dcerky malé, koupili jsme se ženou zahrádku. Aby měly čerstvé ovoce a zeleninu, abychom měli kam utéci z města, aby celá naše rodina měla kam vyrazit ve chvílích volna, opéci si párek na ohníčku, popovídat si v přírodě a zahnat třeba nudu.

Zahrádka to byla malá, pouhá tři ary. Sám s pomocí kamarádů jsem na ní postavil chatu. No, chatu… Taková malá chatička to byla, sotva na přespání. Byla ale naše. Naše dvě děti si hrály v lesíku nedaleko zahrádky, budovaly bunkry, lezly po stromech a dokonce i našly lesní maliny. My s ženou jsme zatím kopali, sadili, zalévali, sklízeli a zvelebovali naši oázu zeleně. Později, když děti povyrostly, vyráželi jsme celá rodina na zahrádku na kole. Bylo to parádní dobrodružství. Muselo se v jednu chvíli přenést kola po úzké lávce přes řeku, pak se zase jelo úzkou pěšinou mezi kopřivami. Všichni jsme nadávali, když jsme byli poštípaní, a všichni jsme se přesto na cestu těšili.

Jak děti rostly, jezdili jsme víc a víc na zahrádku sami se ženou. Holky měly jiné plány. Měly už kluky, nechtěly trávit čas s rodiči. Ještě později vodily dokonce své milé přímo na zahrádku. Když chtěly být s přítelem samy, vzaly ho na zahrádku. To nenápadně zmizely klíče z háčku u dveří a my jako dělali, že nemáme ani tušení o tom, kam se poděly.

Na naší zahrádce našel místo posledního odpočinku náš první, poté i druhý pes, věrný přítel celé rodiny. Zahrádka nás celé roky spojovala. Pak se jedna dcera odstěhovala do ciziny a druhá daleko od domova a my se ženou zůstali na zahrádku sami. Přesto byla naše zahrádka místem, které nás vracelo do minulosti. Ve stínu šeříku jako bychom opět slyšeli naše malé dcerky, jak běhají, piští, radují se ze života. A pokaždé, když nás jedna nebo druhá dcera navštívila, pokaždé jsme se také na zahrádku společně vydali. Pak má žena onemocněla. Byla vážně nemocná a já jí nemohl pomoci. Když odešla ze života, cítil jsem obrovskou bolest. Se ženou odešla půlka mého srdce. Zůstal jsem sám v našem bytě a zůstal jsem sám i na zahrádku. Ta jediná mě navrací do vzpomínek. Pokaždé, když jsem na zahrádce, cítím, jak krásně voní květiny, které má milovaná žena zasadila. Kdykoli zavřu oči, vidím ji, jak s konví tančí mezi záhony. Vidím i dcerky, dovádějící, hrající si. Uběhla spousta let, ale má zahrada mě vrací do vzpomínek. Má žena naši zahradu milovala stejně jako já a naše děti.

Nic se nedá vrátit. Já i naše děti si žijeme svým životem. I naše zahrada si dál žije svým vlastním osudem. Každé jaro zezelená, rozkvete, v létě plodí, na podzim se pomalu ukládá k odpočinku, aby přes zimu čerpala sílu na další rok. A opět se na jaře zazelená. Je to mé útočiště, místo odpočinku.

Jako by to obě dcery tušily, přijely na výročí manželčina úmrtí obě najednou s jediným přáním. Chtěly strávit pár dní na naší zahradě. Bylo v tom vzpomínání na nejdražší ženu v našem životě, jejich mámu a mou ženu. Vzpomínali jsme všichni na chvíle, které jsme na zahrádce prožili. Má žena jako by tu náhle byla s námi. Trhala společně s námi špendlíky z malého stromku, hladila okvětní lístky jejích oblíbených květin, nabírala vodu ze studny. Vrátili jsme se ve vzpomínkách na štěstí.

Jsem už starý a mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že zahrádku prodám. Pěstovat ovoce a zeleninu se na ní už nevyplatí. Semena, sazenice i výživa pro rostliny jsou drahé, a co včas nesklidím, oberou pobertové, kteří zahrady plení. Vždy ale seberu poslední síly a říkám si, že ještě ne. Ještě nenastal ten správný čas. Má zahrada je otevřeným památníkem. Je vzpomínkou na milující ženu, na oba oddané psy a zároveň vstupenkou do dětství mých dětí. S ní jako by se čas zastavil a já byl opět mladý, plný síly, ve společnosti mých nejbližších.

Myslím, že to byl velmi dobrý nápad tu zahradu kdysi koupit. Kdyby nebyla, seděl bych v křesle a hleděl do prázdna. Asi bych také rychleji stárl. Ač s ní mám spoustu práce, zahrada mi stále víc dává. Jsem vděčný za to, že mohu tento památník denně otvírat.

čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete