Takže své minulé vyprávění jsem ukončila cca před mými patnáctými narozeninami. „Táta“ byl stále ve svém živlu a moje máma si akorát stěžovala a měla vždy připraveno spoustu výmluv, proč se nelze rozvést. Největší problém asi spočíval v tzv. vyrovnání majetku mezi manželi.

Už tehdy jsem se o to docela zajímala, ale pořád mi to nějak hlava nebrala, kde je problém?! Pár dní po mých slavných patnáctinách, které samozřejmě nejvíc oslavil tatíček sám v hospodě, měla máma krvácení do mozku (už jsem tady o tom taky psala, takže to vezmu stručně). Zhroutila se cestou ke mně do pokoje a můj otec místo toho, aby mi pomohl, zavřel se do obýváku, nepustil mě k telefonu (tehdy jsme měli jen pevnou linku) a pustil nahlas televizi. Pomohla mi až sousedka, která slyšela mé volání na chodbě. Po odjezdu záchranky přišel za mnou se smíchem, vždyť přeci vím, jaká je máma herečka. Naštěstí se z toho teda máma dostala bez následků, i když to chvílemi vypadalo hrůzostrašně.

Po dvou měsících, které jsem strávila po příbuzných, se mamka vrátila z nemocnice a já nastoupila na střední školu. Od té doby se o mě už máma nijak zvlášť nestarala, opravdu jsem měla pocit, že jí je jedno, jak mi to jde ve škole. Neměli jsme peníze, máma už léta byla v invalidním důchodu a otec platil jen to minimum, co měl určené soudem na výživné, a to i přesto, že u nás bydlel. Vařit si měl zvlášť, ale samozřejmě, že když přišel z hospody, „sežral“ na co přišel. Takže jsme jedli jen chleba namazaný máslem, na víc nebylo. Po té mrtvici máma dlouho nezvládala domácí práce, natož chodit na úklid, kterým si přivydělávala. Takže jsem chvíli musela vše zastat já. Máma se tedy brzo uzdravila, a snažila se vrátit do normálního života. Jakmile to šlo, chodila jsem na brigády a šetřila si, abych kolikrát měla vůbec na autobus do školy nebo na nějaký školní výlet. Nad tím vším stále visel další černý mrak v podobě mého otce. Přes den jsme prostě fungovaly samy dvě s mámou a večer každá sama za sebe.

Jednou přišel otec nečekaně dřív domů z hospody a zastihl mě samotnou doma. Měl své obvyklé poznámky a já na ně bohužel reagovala. Čím starší jsem byla, tím míň jsem byla jako máma.

Neutekla jsem, nenechala jsem si to líbit, a to i přesto, že jsem tušila, co přijde a strachy se mi klepala kolena. Chtěl mi vrazit facku, povedlo se mi uhnout (postřeh jsem měla natrénovaný) a při dalším úskoku jsem po něm hodila nůž, který jsem zrovna svírala v ruce. Prosvištěl mu kolem ucha a zapíchl se do umakartového jádra (mimochodem, o pár let později jsem to cíleně zkoušela a nikdy se mi to nepovedlo! Nůž vždycky spadl). Zůstali jsme na sebe zírat.       

Nevím, jestli se v něm něco hnulo, ale odešel a dal mi pokoj. Od té doby mě jakž takž nechal být. Za to mámu nešetřil. Já se též začala vyhýbat nocím doma a se strachy se vždycky ráno vracela domů. Blížila se má maturita a konec školy. Mámě jsem dala tzv. nůž na krk. Buď on, nebo já. Byla jsem rozhodnuta odstěhovat se po škole někam daleko. No mé ultimátum se nezdařilo, máma brečela, že jsem sobec a stejná jako on apod. Původně jsem chtěla jít na vysokou. Na první pokus to nevyšlo a tak jsem si půjčila peníze a zaplatila ještě jednoleté studium. Něco jako příprava na VŠ. (Zpětně musím říct, že ty peníze se mi vyplatily.)

Na vysokou jsem se o rok později dostala, ale hlavně jsem při jedné přednášce poslouchala paní profesorku, jednu z vážených právniček, která jen tak mezi řečí prohlásila, že kdybychom měli dotaz, můžeme po hodině k ní přijít. Bez váhání jsem šla, sice mě nejdřív zpražila, že si účtuje 5000,- na hodinu a tak to mám říct stručně. Nadechla jsem se a během minuty ze sebe vyklopila, co to šlo. Ona se na mě usmála a prohlásila: „A byt je ve vlastnictví nebo družstevní? Kdyby byl družstevní, záleží na osnovách družstva, podle toho, kdo je z manželů brán jako první družstevník.“ 

Ani nevím, jestli jsem tehdy poděkovala, uháněla jsem domů. Vyházela šuplík, abych na dně našla stanovy družstva, a v nich opravdu konkrétní větu, z které bylo zřejmé, že první vlastník (má matka) má výhradně právo i po rozvodu na užívání bytu. Ihned jsem to dle předchozích návrhů k rozvodu sama sepsala, přidala vyznačené stanovy, dala mámě bez námitek podepsat a druhý den odnesla na soud. Nebudete tomu věřit, ale podle toho, co jsem se zpětně dozvěděla, se to mámě minimálně 3x vrátilo z důvodu právě nevyřešeného majetkoprávního vztahu (dneska to lze i jinak). Tentokrát to všechno od podání a předvolání - rozhodnutí trvalo asi dva měsíce.

A bylo konečně jasno! Máma s tátou byli rozvedeni a otec se do určeného data měl vystěhovat. Dokonce si pamatuju i ten den, byl to konec dubna, chtěla jsem jet s přáteli na čarodějnice. Táta samozřejmě od rozsudku sekal zase latinu a hrál na mámu, jak je vlastně skvělý manžel a táta. Po několika letech se vůbec zeptal, jak se mám a co že to dělám za školu. Vstala jsem ten den schválně brzo ráno (to, co vám teď budu vyprávět, asi přijde některým dost brutální, ale prostě byla jsem odhodlaná to ve svých skorem dvaceti skončit), a začala hlasitě otce pobízet, ať už si sbalí těch svých „pár švestek“, že prostě za pár hodin odjíždím a chci, aby byl pryč, jinak volám policii, na což jsem měla právo. Máma se vůbec nevyjadřovala, seděla v kuchyni a mlčky kouřila jednu za druhou.

S rozsudkem v jedné ruce a s telefonem v druhé jsem zběsile běhala po bytě a popoháněla otce. Když už se tedy zvednul a opravdu se začal oblékat a balit, má matka se ho ještě ptala, jestli nechce třeba peřiny, deku a pod. (omlouvám se, ale směju se tomu ještě po tolika letech). Konečně se za ním zabouchly dveře. Vyměnila jsem zámek a byl konec! Brečela jsem radostí, né před mámou, až potom sama v autě. Chvíli jsem sice poslouchala zhroucenou mámu, a sem tam padla výčitka, že za to můžu, že je sama, ale nakonec se uklidnila. Přestala brát léky na nervy, zhubla a začala o sebe docela pečovat. Vyrážela najednou ven mezi lidi, a to nepočítám obchody. Řekla bych, že jsme si začaly víc rozumět. Jen nesměla přijít řeč na tátu. Ten se nějaký čas vůbec neukázal.

Mezi tím jsem si našla vážnější známost (dneska je to už můj manžel), kterému jsem barvitě vylíčila, co jsem prožila. A tak když se po cca roce objevil můj otec u dveří, že by mě rád viděl, můj přítel se zavřel v pokoji a nechtěl s ním mluvit. Na jednu stranu to chápu, ale na druhou jsem v tu chvíli moc potřebovala otci dokázat, jak mám na vrch (nevím jak jinak to definovat). Otec nás pozval na večeři, bylo to více než divné... nějak jsem neměla co mu říct, a on dělal, jako kdyby se za ty „roky“ nic nestalo. Rozloučili jsme se s tím, že může přijít na kafe. Přítel mi říkal, že měl z toho strach, ale že byl fajn. Jo, to on byl – když nebyl „nalitej“! Za pár týdnů zase přišel, střízlivej a milej. Udělala jsem mu kafe, mámu vidět nechtěl, a ona šla tedy raději pryč, prý ať já si s ním popovídám, že je to můj otec. Přiznám se, že jsem asi i já začala doufat, že se poučil, že mu to všechno je líto ... Doufala jsem do té doby, než u mě zazvonil - opilej! Otevřela jsem dveře a ucítila známý odér. Všechny ty pocity strachu a úzkosti se vrátily. Zabouchla jsem dveře a začala na něj hystericky řvát, ať odejde. Něco procedil mezi zuby a šel.

Pár měsíců po něm nebylo vidu ani slechu. Až se zase objevil – střízlivý. Tak jednou za půl roku prostě přišel na kafe. Vypadal jak bezdomovec, smrděl na dálku. Když ale přišel střízlivý, pustila jsem ho dál, udělala jsem mu to kafe, prohodili jsme pár vět a pak jsme třeba jen tak seděli naproti sobě. Já neměla potřebu mu sdělovat, jaké mám starosti, a ty jeho o bydlení na ubytovně mě popravdě nezajímaly. Do hodinky zase šel. Když byl někdo doma (přítel nebo máma, bydleli jsme spolu) vždy klidili tzv. pole. Po pár návštěvách na mě začal zkoušet, že by potřeboval půjčit. Razantně jsem mu řekla NE! Po pár letech jsme se s přítelem vzali, ani mě nenapadlo, že by mě měl odvést k oltáři můj otec. Jeho návštěvy byly sporadické a čím dál tím víc asi spíš účelové (půjčíš mi stovku, dvě...).

Když mě potkal těhotnou, gratuloval mi, říkal, jak je to super, a že se těší na prcka. Sliboval, že se ještě zastaví, než porodím, a něco „malému“ koupí. Asi jsem tomu pod tíhou hormonů chtěla věřit. Ne jen, že nic nekoupil, on vůbec nepřišel. Nevím proč, ale mrzelo mě to. Pár dní po porodu jsem ho hned náhodou potkala kousek od baráku, prostě chodím teď víc s kočárkem po sídlišti, no. Čekala jsem nějaký zájem, marně. Jen letmo koukl do kočárku a prohlásil, hmm, já přijdu až jí (máme holčičku) budu moct vzít na zmrzlinu.

Tak já celou dobu proklínala svou mámu, jak je naivní, pořád mu věří… A teď mám pocit, že jsem stejná. Nevím proč, ale mrzí mě to, jsem jeho jediná dcera, má nyní jedinou vnučku. Nechci po něm peníze, nic! Přetrpím i to, že se ho svým způsobem štítím, smířila jsem se s tím, že od něj nikdy neuslyším jediné promiň, odpusť… Ale nějak se nemohu smířit s tím, že nechce ani vidět naší Elišku. Jsem NAIVNÍ???? Možná je to tak lepší...