Dneska jsem už dospělá a mám vlastní rodinu. Tak jako asi každý, někdy zavzpomínám na své dětství a dospívání, bohužel ne zrovna šťastně. I když takových, bohužel jako já, bylo a je hodně. Tak dneska vám povím ten svůj příběh čistě tak, jak si ho pamatuju a jak jsem to prožívala já osobně. 

Úplně na začátku jsem byla asi šťastné dítě, měla jsem oba dva rodiče, kteří se o mě starali, a samozřejmě jsem nevnímala nějaké rozbroje v rodině.  Někdy v první třídě přišlo první zklamání a prozření, že není něco v pořádku, ale jako malé dítě jsem nechápala, co se přesně děje. Tatínek jednou za čas přišel domů pozdě v noci a hodně nadával, vzbudilo mě, jak si chodil sedat k posteli k mému staršímu bratrovi (nevlastnímu) a celé hodiny do něj hučel nějaké chytré věci, kterým jsem nerozuměla a on, chudák, nesměl odmlouvat. 

Ráno jsme všichni nevyspalí na sebe čučeli, máma byla podrážděná a otec tak hlasitě chrápal v obýváku na gauči, že nebylo slyšet vlastního slova. Tyhle noci se začaly násobit. Občas spala máma u mě v pokoji na zemi, věděla, že táta ke mně do pokoje nepůjde, utíkala před ním, to mi bylo už tehdy jasné.

Ve druhé třídě nastal zvrat. Při psaní matematického úkolu jsem něco špatně spočítala a táta, jak stál vedle mě, mi ubalil vyloženě pěstí. Druhou stranou jsem vzala hlavou o stůl, rozsekla jsem si hlavu natolik, že máma se mnou jela na šití. Tyhle příhody se začaly stupňovat. Do smrti třeba nezapomenu malou násobilku, otec mě při ní seřezal páskem do krve, takže jsem týden nešla do školy kvůli chřipce a pak jsem samozřejmě necvičila, aby nikdo neviděl moje záda. Máma mě sice bránila, pak mě utěšovala, opečovávala, ale hlavně mi kladla na srdce, že se to nikdo nesmí dozvědět. 

Roky běžely a vždycky tak cca jednou za měsíc se „něco“ stalo... A pak jsme si zase všichni hráli na normální rodinku. Bratr mezitím skončil vojnu, našel si práci a i když se vyloženě neodstěhoval, přestal být doma. Buď měl noční a nebo šel raději do hospody a domů se vracel spíš k ránu. Tím pádem táta svůj vztek přeorientoval na mě. Takže začal chodit k mé posteli, máma vždycky nějakou schytala, takže utíkala z domu. Spala po sousedech nebo třeba na chodbě, a čekala, dokud táta neusne. Já byla jediná, kdo zůstal, vzbudil mě třeba v deset večer a do tří jsem musela poslouchat a odpovídat bez odmlouvání kecy o tom, jak jsem blbá, jak je moje máma kurva (pardon) a jakej on je vlastně chudáček. Běda jak jsem mu řekla, že chci spát - ať jde pryč. Ráno jsem musela do školy a dělat, že se nic neděje.

Začala jsem se zamykat v pokoji – to byla chyba. Otec ve vzteku rozbil pěstí  skleněnou výplň panelákových dveří od pokoje. A pak se mi samozřejmě řádně pomstil. Občas mě vzal a vyhodil v pyžamu z bytu. Naučila jsem se chodit spát oblečená. Začala jsem se před ním schovávat. Vždycky když nepřišel z práce, už jsme s mámou věděly, že je zle. Máma pak trávila celý večer u okna a číhala, kdy se táta bude potácet domů. Pak mě vzbudila a sama utekla se někam schovat.

Já jsem se nacpala do skříně nebo třeba do úložného prostoru postele, vzala jsem si tam polštář a vodu s baterkou, a když náhodou vlezl do pokoje a hledal mě, strachy jsem nedýchala. Když se to nepovedlo a nestihla jsem někam utéct, trávila jsem s mámou noc na schodech v paneláku čekáním, až se „on“ vyřve a usne. Tohle se opakovalo čím dál tím častěji, každý víkend a pak už někdy i v týdnu. Nikdy jsem nechápala, jak může jít potom do práce. Nikdo to nevěděl, kromě teda sousedů, jelikož ten řev a bitky se nedaly přeslechnout. Občas nás některá hodná sousedka nechala u sebe přespat, když nás třeba při nočním venčení mazlíčka našla na schodech.

Tohle bylo dění v noci, bohužel taková noc měla samozřejmě následky i přes den. Máma se asi potřebovala „vybít“, přes den měla pocit, že má ona na vrch. A tak když už byl konečně klid, spustila máma salvu výčitek apod., samozřejmě buďto bez odezvy, a nebo v horším případě s odezvou. Takže byla „itálie“ i odpoledne. Neříkám, že pokaždé, ale občas jsem schytala nějakou pěknou facku, pěstí apod. Takže jsem měla několikrát slabý otřes mozku. Takovou menší jistotu, že je „tátův den“ jsme měly, když byly nebo se blížily nějaké svátky.  Vánoce, narozeniny, MDŽ... Vždycky všechno slavil zásadně sám v hospodě a nám přinesl tak maximálně dáreček v podobě bezesné noci.

V osmé třídě, v červnu, když bylo vysvědčení, zapíjel otec tuto událost několik dní. Když se konečně vrátil brzo ráno domů a v cestě mu stály zamčené dveře od bytu, vykopl je normálně z pantů (nevěděla jsem, že je to možné), bohužel jsem kousek od dveří  stála já. Schytala jsem pěknou perdu a moc si toho nepamatuji, jen vím, že mě otec pěstí dorazil. Máma mě odvezla se sousedem do nemocnice, nevím, co jim tam řekla, každopádně si mě tam nechali pouze asi 2-3 dny a pak mě propustili do domácího léčení. Měla jsem vykloubený rameno, pohmožděný žebra a něco s kotníkem. Takže v krunýři, se sádrou na noze, jsem se ocitla před otcem. Matka začala teprve přede mnou řešit, že má vypadnout.  Otec sehrál velkolepé divadlo (ostatně jako již několikrát, když bylo po všem), že ho to mrzí a že se to už nebude opakovat. V jednu chvíli jsem měla pocit, že mu to máma snad zase věří, zařvala jsem na něj, ať „táhne“ a on se teda opravdu sebral a odešel. Když se za ním zabouchly dveře, myslela jsem, že je po všem.

Že je konec tomu teroru, bohužel jsem se opravdu mýlila. Do dneška to nechápu a nenacházím slov pro obhajobu své matky.

Následovalo půl roku, kdy já jsem si sice začala „užívat“, ale moje matka začala chřadnout. Dřív přes to všechno, co se doma dělo, mě máma dost hlídala, kontrolovala, jestli se učím do školy, v kolik hodin se vracím z venku a s kým trávím čas. Najednou tohle všechno opadlo, samozřejmě jsem z toho měla radost a začala toho řádně využívat, ale pak už to bylo divné, doma nebylo nakoupeno ani uvařeno. Ať jsem přišla domů v jakoukoliv hodinu, máma seděla u okna a koukala do ulice, jestli náhodou nezahlédne tátu (jelikož se k nám dostalo, že bydlí u divných lidí kousek od nás). Nejedla, neměla o nic zájem, jen pořád seděla u toho okna a nebo venku chodila schválně se psem tak, aby ho musela potkat. A pak mi vyprávěla, jak jí je ho líto, že vypadá jako bezdomovec, chudák zanedbanej…To, že nemám tátu, mi vůbec nevadilo, ale to, že jsem ztrácela mámu, mi rvalo srdce.

Vánoce byly jedna velká katastrofa. Snažila jsem se mámu navnadit, pomáhat jí. Ale nic nezabíralo. Silvestr jsme trávily doma s mamkou a jednou máminou kamarádkou, máma ho celý prořvala, že se jí stýská a že bez něj nechce žít. Nikdy jsem takto maminku neviděla a nevěděla jsem, co mám dělat. Máma navrhla, že prvního půjdeme pro tátu, prý jen ho pozvat aspoň na oběd, vždyť je to tvůj táta, bylo mi vtloukáváno. Neochotně a s připomínkami jsem souhlasila.

Bylo to zvláštní. Zazvonily jsme a máma netrpělivě přešlapovala, zatímco já za ní skřípala zubama. Táta otevřel, nic neřekl a objal nás, brečel… Přišel na oběd vykoupanej a navoněnej… Asi týden chodil každý den na tzv. návštěvy, přinesl kytku, bonboniéru…         A najednou už u nás zase spal a bydlel. No co vám budu povídat, happy end se nekonal.

Uběhlo sotva pár týdnů, kdy sekal dobrotu a pak se to docela rychle vrátilo do starých kolejí... A jak to skončilo? Tak třeba o tom někdy příště, jestli Vás to bude zajímat.  Jen jsem chtěla upozornit na to, že se nikdo nezmění k lepšímu! Ať už je, nebo není alkoholik. A prosím, nikdy se nesnažte udržet manželství jen kvůli dětem, ony mohou být poslední, kdo o to vůbec stojí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10