Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025 Velký roční horoskop na rok 2025Velký roční horoskop na rok 2025 Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! Jarní prázdniny 2025 – termínyJarní prázdniny 2025 – termíny
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
pondělí 03.02. 2025
Dnes má svátek Blažej
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Životní náhody nebo osud?

8. 08. 2016 | Vaše příběhy
Milé čtenářky Chytré Ženy, chci Vám vyprávět, tedy napsat jeden příběh. Nebudu udávat, komu se stal, jen Vás chci ujistit, že je skutečný a pravdivý, i když to v některých momentech tak vypadat nebude a budete mít dojem, že je to tak trochu nepravděpodobné. Ale všechno bylo tak, jak budete číst.

Odehrál se v době, kdy nebyly mobilní telefony, internet, Skype a všechny další dnešní vymoženosti a proto i některé situace nebylo možné vyřešit tak, jak by se to zvládlo dnes.
To platilo i o mém vztahu-nevztahu s bývalým spolužákem. Chodili jsme spolu na střední školu a poslední rok a půl jsme byli dobří kamarádi, později trochu víc než dobří kamarádi. Zúčastňovali jsme se společně různých akcí, chodili na výlety, do kina a taky jsme si pomáhali s učením, když bylo potřeba. Věděli jsme ale, že už to dlouho trvat nebude. Celá jeho rodina se měla stěhovat na druhý konec republiky. Jeho táta tam už bydlel, musel odejít kvůli nové práci a taky tam měli rodinu. Čekalo se jen na to, aby odmaturoval na staré škole  a pak se tam i s maminkou a sourozenci měli přestěhovat i oni. A tak pár dní po tom, co  jsme oba drželi v ruce čerstvé maturitní vysvědčení, jsme se museli rozloučit.

Nasledovaly dopisy, psali jsme si pravidelně, došel dopis, v ten večer odpověď, hození do poštovní schránky na sídlišti, pár dní čekání a znova...
Dnes, v době, kdy se dá bleskově spojit s někým na jiným kontinentu, se už nad tím jen pousměji.
Takhle to fungovalo mezi námi skoro rok. Bylo to sice hezký, ty dopisy měly něco do sebe, bavili jsme se o všem možným, o jeho i mém novém zaměstnáni, o městě, kde teď bydlí, znali jsme své pocity a názory, ale postupně ta intenzita slábla, nebylo to už ono. Byli jsme každý v jiném prostředí a našich společných témat pomalu ubývalo. Byly tady sice vzpomínky na naše společné akce a školní chvíle, společné kamarády a známé, měli jsme kopu společných zážitků a dojmů, ale oba jsme si uvědomovali, že takhle dál fungovat dlouhodobě nemůžeme, jen se nám ani jednomu nechtělo do toho, abychom to ukončili.
Pak měl narozeniny a pozval mě k nim domů na víkend na rodinnou oslavu. Byla jsem ráda, že se zase uvidíme, ale  podvědomě jsem tušila, že tahle návštěva u nich doma bude asi moje první i poslední zároveň.

životní náhodyJá byla doma tady, on tam a ani jeden z nás na tom nechtěl nic měnit, takže tu oslavu narozenin jsem považovala za něco jako naši rozlučku. Myslím, že on taky, i když jsme o tom spolu nemluvili. Dohodli jsme si podrobnosti, kdy dojedu a kterým vlakem, nachystala jsem si i dvě knížky, co měl ještě u mě, abych mu je nezapomněla vrátit a přemýšlela, co si dám na sebe, abych nemusela balit moc věcí. Ve středu cestou z práce jsem zajela na nádraží a  koupila si předem jízdenku na vlak na pátek odpoledne. Netušila jsem, že je to pro mě osudový moment...

Podívala jsem se ještě jednou u dveří do zrcadla, popadla nachystanou tašku, kabelku a v rychlosti zamkla dveře bytu.
„Kde se ten výtah zase zasekl?“
ptala jsem se v duchu a nervozně mrkla na hodinky. Kdybych odešla z práce o půl hodiny dřív, jak jsem plánovala, tak tuhle nestíhačku nemám, přemýšlela jsem. Konečně výtah dorazil, akorát ve chvíli, kdy jsem myslela na to, že to z toho 8. patra vezmu po schodech. K autobusové zastávce jsem to měla asi 7 minut normální chůze, ale do odjezdu autobusu zbývaly jen 3 minuty. Když ho nestihnu, další pojede za 20 minut a to pak dojdu na nádraží těsně po odjezdu vlaku.
Tak jsem to vzala během napříč, mimo chodník. Až když jsem se mírně zabořila do bláta, došlo mi, že celou noc pršelo. „No to tedy budu vypadat“, pomyslela jsem si, ale autobus jsem stihla.
Cesta na nádraží proběhla v klidu, jízdenku jsem už naštěstí měla. Místenku jsem si nekupovala, myslím si, jedem z výchozí stanice, místo si určitě najdu. Vlak byl přistaven, v každém kupé už někdo seděl, tak jsem si vybrala jedno míň obsazené. Byl tam jen jeden starší pán a jeden kluk, odhadovala jsem ho na studenta, co jede z intru domů, protože byl pátek odpoledne. Jeden seděl u okna na jedné straně, druhý na druhé straně u dveří. Tak jsem si sedla doprostřed. Kdybych tušila, co mě za chvíli čeká, tak si sednu na místečko ke dveřím a co nejdřív pak zmizím.
Za chvíli se totiž ten kluk vyklonil z okna, zamával a zakřičel: „Tady jsem.“
Do kupé se nahrnulo dalších pět kluků. Takže najednou nás byl plný počet, po mé levé straně dva, po pravé jeden, naproti tři kluci a u dveří ten pán. No cítila jsem se tam všelijak, jen ne dobře. Nejsem typ, který by chtěl být středobodem pozornosti, spíš jsem chtěla být neviditelná, hlavně když jsem cítila na sobě tolik párů očí. Přemýšlela jsem, že bych si mohla jít někam jinam přesednout, ale podle pohybu v uličce jsem usoudila, že už je to plné a tedy na výběr moc nemám.
 Buď ráda, že sedíš, pět hodin jízdy ve stoje by nebylo nic moc, tak nevymýšlej, řekla jsem si.
Za chvíli se vlak pohnul a já vytáhla knížku. Ale na písmenka jsem se soustředit nedokázala. Poslouchala jsem občas rozhovor kolem sebe, ale hlavně stále cítila jeden upřený pohled. Párkrát jsem zvedla oči a natočila hlavu, jako že se kouknu směrem k oknu a koutkem jsem při tom zkontrolovala kluka sedícího proti mně. A on ani tehdy neuhnul pohledem, no nedíval se mi do tváře, ale na hrudník. Že bych tam měla zbytky z mého rychlého oběda? Bylo první, co mi napadlo. Ale sklonit hlavu a kouknout se tam taky, to se mi zdálo blbý. No za chvíli mi náhodou vypadla z knížky vizitka, co jsem měla jako záložku a jak jsem po ní sáhla, tak jsem zjistila, že moje bílé triko je v pohodě a mimo dřevěného přívěšku na něm nic nemám. Ale zato mě zaskočil pohled pod moje nohy. Byl tam kopeček bláta a každým pohybem mých nohou přibývalo další. Uvědomila jsem si, že jeho původcem jsou moje boty s vroubkovanou podrážkou a bláto pochází z mého běhu na autobus. Jak usychalo, tak vypadávalo. No ostuda, ale už nic nenadělám, i když jsem se snažila trochu nenápadně ho šoupnout pod sedadlo, no nic moc to nebylo.
Přešla asi hodina a půl cesty, byli jsme ve stejném složení, nikdo nevystoupil a já přemýšlela, jestli můj „hypnotizér“ to ještě nechce vzdát, když se vtom ozval:„Můžu se Tě zeptat, jestli to, co máš na krku, něco symbolizuje, nebo je to jen nějaký abstraktní tvar?“ Konečně jsem se mohla v klidu podívat dolů, ale dřív, než jsem stihla odpovědět, ozval se náš spolucestující děda: „No konečně. Aspoň jeden z vás. Začínal jsem si myslet, že nejste normální. Tolik kluků, jedna hezká holka a vy se jí vůbec nevěnujete. Už jsem to chtěl udělat místo vás.“
 Všichni jsme se rozesmáli.  Od té chvíle se začal bavit každý s každým. Děda se ukázal jako veselá kopa a bavil nás historkami z mládí. Od kluků jsem se dozvěděla, že studují poslední ročník medicíny a takhle společně cestují domů každé dva týdny. Všichni jedou stejným směrem a postupně vystupují. Bavili jsme se o všem možném, můj „hypnotizér“ se jmenoval Pavel a vyzpovídal mě kam jdu, ke komu, který den se budu vracet a kterým rychlíkem pojedu zpátky.
On že jede taky v neděli odpoledne, jen ještě neví, kdy přesně.
Cesta ubíhala najednou moc rychle, pomalu jsem se chystala vystupovat, dva kluci už byli taky pryč. Pavel vstal taky, že mi pomůže dát dolů tašku a přitom šlápl do toho suchýho bláta, co po mně zůstalo. Všichni jsme se tomu zasmáli a ještě jsem jim stihla vylíčit, jak jsem k tomu došla. Pak jsme se už rozloučili, já jim ještě zamávala a vlak byl pryč.
Porozhlédla jsem se po perónu, abych našla toho, kvůli komu jsem přijela a společně jsme vyrazili k nim domů.
Návštěva se celkem vydařila, no a my dva jsme se po rozumové stránce domluvili, že dál zůstaneme už jen kamarádi, bez toho, aby za tím bylo i něco víc. Ten rok dopisů byl sice krásný, ale dál se to už takhle tahat nedá, ta vzdálenost mnoha kilometrů mezi námi byla jako propast a my každý na jiném břehu. Takže jak jsem předpokládala, oslava narozenin měla smutný podtón, ale tak nějak jsme s tím oba už počítali, že to musí takhle skončit a zůstanou nám na naše společné chvíle aspoň hezké vzpomínky...

Na nádraží jsme došli asi 15 minut před příjezdem vlaku a byla jsem překvapená, kolik tam už bylo lidí. Když jsem si představila, že nastupuji asi v půlce trasy a určitě bude rychlík už dost plný, tak jsem to moc na pohodovou cestu domů neviděla.
Rozloučili jsme se, nastoupila jsem do prvních dveří, co byly nejblíž ke mně, že snad si už nějaké místečko najdu. No stěží jsem se předrala uličkou, nemohla jsem v ní ani zůstat, nebylo kde. Tak jsem přešla až do dalšího vagonu, no tam to bylo to samý, ani místo na stání a složení tašky. Tak jsem si řekla, že projdu ještě do toho dalšího a tam už zůstanu, i když zablokuji úzký prostor na přechod. Tak jsem došla do prvního kupé, opřela se o jeho stěnu zády  a doufala, že se nebudu muset hned někomu uhýbat. Za pár minut se dveře vedle mě otevřely a v nich stál vysmátý Pavel.
Málem jsem oněměla od překvapení. Tak vlak je narvaný k prasknutí a já se postavím přesně ke kupéčku, ve kterém seděl. To ještě nebyl konec. Vzal mi tašku a říká pojď dovnitř.  A tam  přesně vedle něho jedno volný místo. Že ve stanici , jak jsem já nastupovala, tak od nich někdo vystoupil, ale že měli zatažené závěsy, tak nikoho z přecházejících kolem nenapadlo se podívat dovnitř, takže volné místečko zůstalo pro mě, čemuž jsem se vážně moc potěšila.

Povídali jsme si celou cestu, Pavel se ukázal jako moc dobrý společník i posluchač. Probrali jsme naše zájmy, školu, práci, rodinu, dokonce i sny a touhy. Když se mě ptal na podrobnosti mé cesty a návštěvy, byla jsem sama ze sebe překvapena, jak jsem mu všechno řekla. Já, co jsem o sebe a svém soukromí nemluvila skoro s nikým a všechno jsem si nechávala pro sebe, jsem v podstatě cizímu člověku řekla vše. O něm jsem zjistila, že má velmi velký okruh zájmů a koníčků, co začne dělat, tak naplno a cílevědomě jde za tím, co si vytyčil. Jeho velkou láskou byli koně, s kamarádem byl spoluzakladatelem jezdeckého oddílu, ale vadilo mu na tom, že se o koně  starají různí lidé, že on by chtěl mít jednou svého vlastního, kterého by měl doma u sebe. Tehdy jsem se mu smála, že bydlí ve městě, sice v rodinném domě, ale ne na žádné samotě nebo vesnici, kde by si to spíš mohl dovolit. To jsem ještě netušila, že on, když si něco vezme do hlavy, tak jde za tím až do konce. Oproti mně byl velmi aktivní, s rozhledem, se širokým záběrem, na tu dobu i dost scestovalý, já si oproti němu připadala jak taková malá šedivá myška. O to víc mě těšilo, že se se mnou bavil s opravdovým zájmem, ne jen povrchně, ale upřímně se zajímal i o mé názory.

Ani nevím jak a blížili jsme se do cíle. Cestou jsme chytli i hodinové zpoždění, ale nějak moc nám to ani jednomu nevadilo. Pomalu se kolem trati začínala objevovat první světla velkoměsta a já si přála, aby naše poznávaní neskončilo vystoupením z vlaku. Čekala jsem, že mi navrhne ještě setkání, ale nic takového nepřicházelo. Ani nevypadal na to, že by se k tomu odhodlával a mně to bylo tak trochu líto. Vjížděli jsme do stanice, zeptal se mě, jak jedu domů. Už věděl, že bydlím na sídlišti dost vzdáleném od nádraží. Řekla jsem mu, že mě mají čekat rodiče, bylo před půlnocí, tak abych nešla sama, že dojedou pro mě autem. Vlak zastavil a on stále nic. Bylo mi blbý se ho zeptat, jestli se ještě nesejdeme, tak jsem se v duchu smiřovala s tím, že nemá zájem.
Vystoupili jsme a spolu procházeli do vstupní haly. Mlčky. Na druhém konci jsem už zahlédla maminu, tak jsem mu ukázala hlavou tím směrem, že už mě čekají.

Když jsme byli od nich jen pár kroků, tak se najednou zeptal:Nechceš jít zítra do kina?“ Okamžitě ze mě vyletělo:„Chci.“ Ještě stačil říct:„Tak v půl sedmé na náměstí,“ a už jsem stála před rodiči a on pokračoval dál.  A já, aby se mě nic nevyptávali, jsem se tvářila, jako by to byl jen náhodný spolucestující, co vyšel zároveň se mnou z vlaku, tak jsem se za ním ani nepodívala.
Večer jsem doma usínala s úsměvem na rtech a těšila se na zítra...

Areiv - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Životní náhody nebo osud?:

Životní náhody nebo osud?
 


Pouze přihlášení mohou vkládat komentáře. Přihlásit se.

Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
hezké čteníSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásný příběh,velmi pěkně a čtivě napsaný.SmajlíkSmajlík
Doufám,že má i pěkné pokračování.....Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles