Tak a je vymalováno... Hurá, jsem těhotná! Konečně po třech letech snažení se o miminko, jsem se dočkala. A čekám miminka rovnou dvě! Kdo by nebyl šťastný...? Šlo to jako po másle... 9 měsíců plných čtení, ležení, spaní a jídla - hodně jídla. Dovolená 9 měsíců, 7 dnů v roce. A jako bonus jsem směla konečně jíst cokoli jsem chtěla, já věčná dietářka.
Těhotenství bylo neskutečně náročné. Pro 50kilogramovou ženu bylo těžké unosit dvě miminka pod srdcem.
Měla jsem problémy s dýcháním, neustále jsem chodila čurat. A hlavně
ten strach... Aby se miminka narodila se všemi prstíky, bez nějakých
těžkých vad, prostě aby byla zdravá.
Těhotenství je prý nejkrásnější období
ženy, ale ne vždy to takhle funguje. Já si dělala starosti a taky jsem v
té době cítila, že mezi přítelem a mnou to není takové, jaké by to mělo
být.
Nicméně... 2. 6. 2012 jsem porodila
nádherná dvojčata, Terezku a Kubínka. Dvě miminka, dvě srdíčka, dvě
dušičky... Oba nádherní, oba každý jiný...
Když si vzpomínám na dobu, kdy jsem o ně začínala pečovat... Převažoval strach nad radostí. Stres nad klidem.
Bylo moc náročné kojit dvě miminka, odříhávat dvě miminka, uspávat dvě
miminka... O koupání, přebalování, převlékání a dalších každodenních „maličkostech“ nutných k uspokojování jejich potřeb, radši ani mluvit
nebudu. Ano, bylo to období plné stresu, slz, nedostatku spánku, bouře
hormonů, hádek, vyčerpání jak fyzického, tak psychického. Můj svět se
smrskl do jednoho pokoje, ve kterém jsem se svými uzlíčky trávila
veškerý svůj čas.
Nedostatek času na sebe, nedostatek
času na partnerství, nedostatek času na přátele... To se podepsalo
všude. A nikdo se nebude divit, když řeknu, že se ze mě stala vystresovaná, nešťastná, ubrečená matka dvojčat.
Postupem času se ale něco měnilo... Já se měnila... Našla jsem ten
nejlepší systém a postup, který mě zachránil od celkového vyčerpání.
Došlo mi, že něco se musí změnit. A taky změnilo. Začala jsem znova
běhat, děti občas dostal přítel na hlídání s tím, že já mám taky nárok na odpočinek.
Nejvíc jsem si odpočinula právě u běhání. Troufám si tvrdit, že tento
koníček mě zachránil. Běhala jsem před těhotenstvím 7 let, proto jsem
trpěla i touto ztrátou, když nezbýval čas a energie na jogging. Díky
Bohu, že jsem si vydupala (doslova a do písmene) čas pro sebe, byť ve velmi, velmi omezeném množství.
Uplynul rok a půl a my se „sžili“. Děti rostly jako z vody a život s nimi jsem si opravdu užívala. Ráda
si s dětmi hraju, ráda jim vařím, ráda o ně pečuju. Miluju je víc než
sebe a dala bych za ně svůj život. A která máma taky ne, hm?
Jenomže, jak láska k dětem a obdiv k tomu, jak se vyvíjí a jaké dělají pokroky, rostla, tak láska a obdiv k příteli klesal. Najednou jsem si uvědomila, že je něco špatně... A ne jen trochu špatně, ale opravdu moc, moc špatně...
Tomuhle uvědomění si předcházela spousta dalších situací, kterými jsem si musela projít...
Keysiana - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz