Do svého prvního zaměstnání jsem nastoupila do účtárny jednoho závodu, který byl součástí velkého podniku. V kanceláři nás bylo pět žen a kolegyně, která seděla u protějšího stolu, byla velmi aktivní členkou závodního výboru ROH. Protože jsme si padly do oka, brzy jsem byla vtažena do dění. Nejčastěji to bylo aranžování nástěnek k různým výročím a událostem, roznášení občerstvení při výročních schůzích, pomoc při organizaci oslav Dne dětí apod.

Jednou kolegyně přišla se zprávou, že podnik pořádá soutěž ve znalostech předpisů o bezpečnosti práce. Chtěl tím zatraktivnit jinak nezáživné studování bezpečnostních předpisů. Soutěž určená pro dvoučlenné týmy se skládala ze dvou kol – závodního a podnikového. Do závodního kola se mohl přihlásit „kdokoli“, do podnikového postupovaly dva nejlepší týmy z každého závodu. Odměnou pro nejlepší tým byl poukaz na týdenní pobyt pro dvě osoby v podnikové chatě ve Vysokých Tatrách. I když jsme si nedělaly moc nadějí, do soutěže jsme se přihlásily. Kolegyně sehnala otázky a začaly jsme šprtat. Otázky pro nás byly docela těžké, protože předpisy se týkaly bezpečnosti práce ve výrobě a obsahovaly pojmy, které jsme slyšely (četly) poprvé.

Přišel den zkoušky a my jsme usedly - dvě „ženské“ – mezi samé mužské týmy nad papíry s otázkami. Soupeři si nás prohlíželi dost opovržlivě a měli za to, že porazit nás (kancelářské krysy) nebude pro ně – ostřílené machry z výroby – nic těžkého. A co se nestalo? Obsadily jsme první místo a postoupily do podnikového kola.

Znovu jsme se pustily do šprtání otázek a odpovědí a brzy jsme je uměly skoro nazpaměť. Vidina pobytu v Tatrách byla hodně lákavá.

Podnikové kolo se konalo v krajském městě – sídle našeho podniku. Přijely jsme vybaveny psacími potřebami a notnou dávkou trémy. A ouha! Testy se nevyplňovaly ručně na papír, ale na počítači. My dvě jsme do té doby viděly počítač tak akorát v televizi a s jeho obsluhou jsme neměly žádné zkušenosti. Všechno nám sice vysvětlili, ale stejně jsme to braly jako podraz.

Test začal. Byl na čas a k výslednému časovému údaji se přičítaly trestné vteřiny za nesprávné odpovědi. Tým seděl vždy u jednoho monitoru a klávesnice a mohl se radit. Kolikrát jsem ani nedočetla otázku a kolegyně už mačkala odpověď. Když jsem se jí ptala, jak to dělá, že tak rychle čte, odpověděla: „Já čtu jen možnosti odpovědí. Proč bych se měla zdržovat čtením otázky?“ Tato taktika se vyplatila, protože jsme se spolu s dalším týmem umístily na prvním místě. Obě skupiny jsme měly stejný čas. I na tuto možnost byli organizátoři připraveni. Vyzvali vždy jednoho zástupce z každého týmu, posadili ho opět před monitor a pustili mu (na dnešní dobu jednoduchou) počítačovou hru. Autíčko, které musí projet danou trasu v co nejkratším čase s co nejméně haváriemi. Kolegyně se rozhodla, že to zkusí. Měla dobrý postřeh a snad i trochu štěstí – byla rychlejší než soupeř.

Soutěž jsme vyhrály!

Pak už nás čekal jen nádherný týden ve Vysokých Tatrách.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10