Cestou z práce jsem potkala Mirka, spolužáka ze základní školy.

„Jé, tebe jsem už dlouho neviděla,“ řekla jsem, když mě pozdravil.

Dali jsme se do řeči. Povídali jsme o tom, jak žijeme, kolik máme dětí a jak se nám daří.

Mirek se netajil tím, že je krátce rozvedený a z manželství si nese dluhy. Lidé kolem nás chodili a on hlasitě halekal, že dluží půl druhého milionu a hledá ke své práci brigádu, nebo nějakou fušku, aby to splatil.

„Nekřič tolik, nikdo nemusí vědět, že jsi dlužník,“ napomenula jsem ho.

„Já se za to nestydím.“ Mirek se usmíval, jako by mi právě sděloval, že vyhrál milion.

Nechápu to, jak si někdo udělá dluhy. A už vůbec nechápu, že zadlužených lidí kvapem přibývá. Život je asi mnohem těžší, než kdysi, ale já sama vychovala dítě bez pomoci jeho otce a nikdy jsem si nepůjčovala. Poslední dobou mi ale připadá, že nic nedlužit není normální. Jako by finanční bankrot byl nějakým vysokým oceněním, na které jsou lidé hrdí, a my bez dluhů byli nějak psychicky nemocní.

„Možná, že můj bratranec by o něčem věděl. Jako právník má mnoho klientů, kteří potřebují občas pomoct na zahradě, nebo stavějí, anebo něco vymalovat, odvést, odnést, vykopat a tak. Zrovna nedávno sháněl někoho na vykopání studny. Navíc bys to mohl dělat i po práci, když máš čas.“

Mirek se tvářil, že právě to hledá.

„Víš co? Já mu rovnou zavolám.“

Domluvila jsem Mirkovi návštěvu u bratrance a dala mu jeho adresu. Hned následující den tam měl dorazit.

Za dva dny jsem bratrance navštívila.

„Tak co, jak jste se s Mirkem dohodli?“ ptala jsem se.

Bratranec mi připadal zaražený. Do hovoru se vložila jeho žena.

„Nevíme, jak ti to máme říct. Když ten tvůj spolužák k nám přišel, potřeboval si před odchodem odskočit na toaletu. V chodbě, kudy musel projít, jsme měli na komodě položené peníze. Bylo to pět pětistovek pohromadě. Potřebovali jsme něco zaplatit v hotovosti, a tak jsme si je tam položili. No, a když odešel, byly tam už jen čtyři bankovky.“

Cítila jsem, jak rudnu ve tváři, jako bych já ty peníze sebrala.

„A nemohla ta jedna pětistovka někam zapadnout? Když třeba kolem někdo prošel a byl průvan?“

„Hledali jsme všude. Nejde nám ani tak o ty peníze. Ale, chápeš? Kdo jiný než ten tvůj spolužák to mohl vzít?“ vložil se do hovoru bratranec.

Hanba mě fackovala. Snažím se Mirkovi pomoci, a on okrade mého příbuzného! Přesto jsem stále doufala, že peníze nevzal. Nechtěla jsem se bratrance a jeho ženy dotknout dotazem, zda třeba bankovky nebyly jen čtyři. Mohli se splést oni. A tak jsme vymysleli plán.

Následující den jsem volala Mirkovi. Když hovor přijal, byl malinko zaražený. Poté se uklidnil, když jsem mu řekla, že by sám můj bratranec potřeboval o víkendu pomoct s něčím doma.

„Malovali a potřebují pomoct přemístit ještě pár skříní,“ řekla jsem. To, že bratranec maloval, byla pravda. Ovšem na úklid měl víc, než dost pomocníků. Potřebovali jsme ale Mirka usvědčit. A tak nechal dvě těžké skříně neuklizené a nabídl slušné peníze za to, že mu Mirek se skříněmi pomůže. Domluvili se a já přišla k bratranci o něco dřív. Uklidila jsem se do kuchyně, odkud jsem měla na očích celou chodbu, ale z chodby jsem nebyla vidět. Takto ukrytá jsem číhala na pachatele.

Bratranec a jeho žena položili tentokrát na komodu několik tisícikorun.

Když Mirek přišel, přivítal ho pouze můj bratranec a jeho žena. Po chvilce šibování a přesouvání nabídli bratranec s manželkou Mirkovi kávu, a poté si Mirek odskočil na toaletu. Přišla má chvíle. Oči jsem měla jako na stopkách a jen jsem doufala, že si Mirek peněz v předsíni všimne a zareaguje. Mirek prošel kolem komody, pak se zastavil, rozhlédl se a zase se o krok vrátil. Rozhlédl se ještě jednou, jestli ho bratranec s manželkou nevidí. Bleskový pohyb, a tisícikoruna zmizela v jeho kapse. V tu chvíli jsem vyběhla z kuchyně.

Nepomohla omluva, nepomohla lítost. Nepomohlo ani to, že Mirek kňoural, že nemá z čeho žít.

„Dřu jako kůň, a z výplaty nic nemám,“ řekl, jako by to měla být omluva. „A tvůj bratranec má peněz, že je ani nepočítá. Velký dům, a sedí na zadku.“

Nemělo cenu mu vyprávět, že zatímco on se s bídou vyučil, můj bratranec má tři vysoké školy a úspěšně složenou kandidaturu.

Peníze se bratranci vrátily a já si poté hodně rozmyslela, kdykoli jsem chtěla někomu pomoci.