Zpackaná šance

Jako mladý jsem byl zamilovaný do jedné dívky. Problém byl v tom, že jsem nebyl sám. Veroniku miloval také můj kamarád. Oba jsme jí nadbíhali.

Když jsem ji potkal jednou v parku, byl jsem zrovna na cestě do obchodu. Chtěl jsem si koupit nový telefon a v batohu jsem měl proto velký obnos peněz. Veronika byla ale přednější. Pozdravili jsme se a já se osmělil, abych ji vyzval, jestli by si na chvíli nesedla na lavičku. Souhlasila. Teď nastala má příležitost. Začal jsem Veroniku získávat. Snažil jsem se být vtipný, zajímavý a zaujmout ji tak, aby měla zájem se vidět i příště. Asi to zabíralo. Bavili jsme se asi hodinu, když mě napadlo ji gentlemansky pozvat někam na odpolední svačinu. „Nechceš si sednout na kafe? A třeba na zákusek? Nebo co máš ráda?“

Veronika zaváhala, a nakonec pozvání přijala. Sedli jsme si do cukrárny. Konverzace pokračovala. Bylo mi s Veronikou příjemně. Po kávě zavolala příroda a já musel na toaletu. Poprosil jsem ji, aby mi pohlídala batoh. Nezapomněl jsem upozornit, že v něm mám dost peněz. Ne proto, abych zapůsobil, ale proto, abych ji přiměl k pozornosti a z batohu se něco neztratilo.

Cukrárna měla toalety dost daleko, přes dvůr, protože celá byla v malém domečku. A tak jsem se trochu zdržel. Když jsem se vrátil ke stolu, Veronika měla můj batoh na klíně. Všiml jsem si pootevřené boční kapsy. Do boční kapsy jsem dával svou peněženku. Znejistěl jsem. Veronika přece není zlodějka? Veronika se usmála s tím, že by už měla jít domů. 

„Počkej ještě, jen zaplatím,“ řekl jsem a hrábl do pootevřené kapsy. Peněženka uvnitř nebyla! Veronika najednou neměla stání. Nervózně pohlédla na hodinky s tím, že už měla být dávno doma. Nevěděl jsem, co mám dělat, a ani jsem neměl na útratu.

„Moment, hned jsem zpět,“ řekl jsem a poodešel od stolu tak, abych na Veroniku viděl. Seděla na židli stylem, jako by ji sedadlo pálilo. To mě utvrdilo. Vytáhl jsem svůj starý mobil z kapsy a zavolal na tísňovou linku policie. Vysvětlil jsem, kde jsem a sdělil, že tam jsem se zlodějkou, která mě právě okradla. Taky jsem nahlásil částku, kterou postrádám. A že to nebyla částka malá, policie byla během chvilky v cukrárně. Veronika se tvářila překvapeně. Když jsem ji před policisty obvinil z toho, že mě právě okradla, celá zrudla a rozplakala se. Na otázku, zda je ochotná předložit policistům obsah svých kapes i kabelky, přikývla. Vyskládala pak na stůl kapesníčky, hřeben, nějakou kosmetiku a malou peněženku s kytičkami. V ní měla jen pár korun. Po mé peněžence se slehla zem.                           

„Ale já ji měl! Tady v té kapse!“ Zuřivě jsem ukazoval na pootevřenou kapsu batohu. Jeden z policistů si všiml, že batoh má dvě postranní kapsy. Byly totožné. Vyzval mě, abych důkladně prohledal i druhou, zavřenou kapsu. Má peněženka tam byla. Nic v ní nechybělo. Hanbou jsem se málem propadl. Veronice jsem se omluvil. Už mě neslyšela. Klidně mohla jít, a tak vyběhla z cukrárny na ulici. Já musel vše urovnat s policií a zaplatit útratu.

Od té doby jsem se Veronice mnohokrát omluvil. Nikdy mě ani neposlouchala. Obcházela mě obloukem. Poslal jsem jí domů balíček s velkou bonboniérou a talismanem pro štěstí. Vrátil se mi zpět, že adresát zásilku odmítl převzít.

Veroniku nakonec sbalil kamarád. Ten jediný byl za tu mýlku rád. Brzy se odstěhovali na opačný konec republiky. Co jsem se doslechl, mají spolu dvě děti a velmi pěkné manželství. Dodnes se stydím za svou horkou hlavu a podezíravost. Nadarmo se neříká: „Dvakrát měř a jednou řež“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10