Cestou
z práce jsem se ještě stavila do Zeleniny pro brambory. S těžkým
pytlem brambor a taškou s ostatními potravinami jsem se vlekla městem
domů. Ještě projít park, a jsem doma. Taška se mi zařezávala do dlaní a pytel
brambor mě táhl k zemi. Byla nutná přestávka. A tak jsem si vybrala jednu
z laviček uprostřed parku, na které jsem se pohodlně usadila. Pozorovala
jsem holuby, procházející se kolem a hledající drobné kousky jídla, které tu
zbyly po dětech a lidech, kteří sem chodí ptáky krmit.
Najednou má bota narazila na něco tvrdého. Pošoupla jsem nohou, nemýlila jsem se. Předklonila jsem se a uviděla pod lavičkou černou tašku. Nejdřív jsem do ní nechtěla ani nahlížet. Určitě to budou odpadky, v horším případě narazím na něco nebezpečného. Být nebezpečným zločincem, uložím výbušninu právě sem! Taška vypadala čistě. Třeba ji tu zapomněl nějaký důchodce? Má v ní léky, nebo jiné osobní věci. Nikdo tu nebyl, a tak jsem do tašky přece jen nahlédla. Bylo v ní pouzdro, a v něm nějaký přístroj. Zvědavost zvítězila, a já vylovila předmět z tašky. V pouzdře byla krásná zrcadlovka! Taková, jakou si vždy přál můj přítel. A vypadala zachovale, nebo dokonce nově. Složila jsem látkovou tašku do úhledného obdélníčku a fotoaparát jsem uložila do kabelky. Co s ním?
Jistě by udělal radost mému příteli, a jistě bych ho využila i já. Neměla bych ale dobrý pocit, kdybych si nalezený předmět nechala. A proto ho musím vrátit! Zavrhla jsem návštěvu policie. Moc nevěřím tomu, že by našli původního majitele. A tak jsem doma vyjmula paměťovou kartu a zkontrolovala, zda ve fotoaparátu nejsou nějaké snímky. Trefila jsem se do černého! Na snímcích byla většinou usměvavá mladá žena, ale na dvou jsem viděla úplný pár. Muž objímal ženu a tvářili se zamilovaně, na druhé se dokonce líbali. To, že jim musím fotoaparát vrátit, bylo jasné. Sama jsem kdysi ztratila foťák, a horší, než ztráta samotného přístroje, byl fakt, že zároveň s ním zmizely také krásné záběry z dovolené. Tehdy mi foťák nikdo nevrátil, já jsem ale lepší. A tak jsem společnou fotografii muže a ženy umístila na internet s tím, že hledám majitele fotoaparátu.
Dva dny se nikdo neozval. Poté mi volala paní a chtěla se se mnou setkat.
„Jste majitelkou fotoaparátu?“ ptala jsem se.
Chvilku bylo ticho, a pak se ozvalo: „Můj muž je jeho majitelem. Ale radši za vámi přijedu a řeknu vám vše,“ odpověděla.
Přemýšlela jsem, jak budu chtít ověřit, zda jde o skutečnou ženu majitele. Měla by to přece být žena na fotografiích? Nebylo pochyb, že muž líbající onu ženu k ní má hlubší vztah.
S paní jsem si nakonec domluvila setkání v nedaleké cukrárně.
„Dobrý den,“ usmála se a podala mi ruku. Přes její úsměv jsem ale viděla, že není veselá. Její uplakané oči nezakrylo ani líčení. Nebyla to žena z fotografií. Přivítala jsem ji a žena zalovila v kabelce. Vylovila peněženku, rozepla ji a podala mi ji. Za průhlednou slídou určenou pro fotografie se na mě usmíval muž z fotoaparátu. „To je můj manžel, abyste mi věřila,“ řekla pak. „Už delší dobu jsem měla tušení, že mě podvádí. Nemohla jsem mu ale nic dokázat. Ten foťák dostal ode mne k narozeninám. Mě nevyfotil ani jednou.“ Utřela si slzu. „Měl, jak vidím, svůj model pro focení. A proto neměl poslední dobou čas na mě, ale ani na děti.“ Pak mi ukázala záruční list i účet od fotoaparátu. Nemýlila jsem se. Zrcadlovka byla stará jen několik týdnů. A byla dost drahá.
„To je mi moc líto. Tak já vám ji dám,“ vytáhla jsem přístroj z kabelky.
„Napadlo mě, že bych vám dala jeho telefon, a vy byste mu foťák předala. A pak bych ho překvapila,“ uvažovala žena. „Ale to je vlastně zbytečné. Jste moc hodná, že jste přístroj vrátila.“
„Ale, jak vidím, vás jsem tím učinila nešťastnou,“ dívala jsem se na ženu, která už plakala.
Ta se podívala na mě a řekla: „Jsem vám přesto za to vděčná. Horší bylo, když jsem nevěděla jistě, jestli mě muž podvádí, nebo co se děje. Teď to bolí, to ano, mám ale jistotu. Už delší dobu uvažuji, že se rozvedu. Neklapalo to. Toto mě jen vyburcovalo k činu,“ řekla rozhodně. „Moc vám děkuji.“
A daly jsme si společně s paní Kamilou pohár se šlehačkou. Obě jsme ho potřebovaly. Já se rozvedla před časem, ji to čekalo, pokud si to nerozmyslí.
Kamila si to nerozmyslela. Rozvedla se se svým záletným mužem a zrcadlovku si nechala. Protože bydlí kousek ode mne, staly se z nás dokonce kamarádky. Společně jezdíme na výlety, především na pěší túry, a pořizujeme z nich krásné fotografie zrcadlovkou bývalého Kamilina manžela.
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku