Zřejmě to nebyly jen mé boky, které odlákaly mého přítele

Petr byl asi rok mým klientem v bance, kde jsem pracovala. Až pak se stal i mým osobním partnerem. Měl děti už dospělé, vylétly z hnízda, a od rozvodu se cítil osamělý. Můj syn už měl také po maturitě a bydlel na kolejích vysoké školy, kterou studoval. A tak nás samota svedla dohromady. Chodili jsme spolu přes rok a pomalu jsme plánovali společné bydlení.

„Asi bych zůstala v mém bytě. Je sice menší, ale nám dvěma to stačí a syn se už asi domů nevrátí. Po vysoké plánuje, že zůstane v Praze, nebo půjde do zahraničí. A tvou garsonku můžeme pronajmout,“ navrhovala jsem.

„Když já bych radši domeček,“ přiznal Petr. „Když prodáme oba byty, tak na něj budeme mít. Nemusí být nový. Jsem šikovný, různé opravy zvládnu,“ políbil mě Petr.

Také jsem kdysi chtěla domeček. Ale jak šel čas, spatřovala jsem výhodu ve svém malém bytě. Dlouho jsem byla na vše sama a byl rozdíl uklízet dům, nebo dva malé pokoje. Dokud žil můj manžel a syn byl malý, šlapali jsme si doma pomalu po hlavě. Nyní se mi ale můj byt 2+1 zdál prostorný a dostačující.

A tak jsem se s Petrem dohodla, že nejdříve zkusíme žít v mém bytě. A pokud nám společný život bude klapat, tak si možná časem pořídíme i ten domeček.

Stěhování jsme chtěli nechat na jaro.

Byla zima a mně se po letech ozvala kamarádka ze základní školy.

„Ahoj, chci tě pozvat na své narozeniny. Po rozchodu s přítelem jsem se vrátila do města. Bydlím u rodičů,“ řekla mi Hanka do telefonu. Oslavu plánovala na sobotu.

„To je mi líto. My jsme chtěli s přítelem právě v sobotu do aqvaparku do Polska. Petr se na to moc těší,“ uvažovala jsem nahlas.

„Ty máš přítele? Tak ho vem s sebou. Na bazén můžete jet jindy, ale narozeniny se slaví jednou do roka,“ řekla mi Hanka.

Měla pravdu. A já o Hance navíc tři roky neslyšela. Určitě bude o čem povídat. Hanka se odstěhovala z města a žila s přítelem v jiném městě. A nyní, jak sama řekla, je opět sama. Musí prožívat zlé období.

Petrovi jsem odpoledne sdělila, že jsme pozváni na narozeniny mé bývalé spolužačky.

„Chceš tam jít?“ zatvářil se nerozhodně.

„Ráda bych. Pokud nebudeš nic namítat. A do Polska můžeme v neděli, nebo další týden,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekl Petr a slíbil, že půjde se mnou. „A je ta Hanka taky tlustá, jako ty?“ doplnil hovor otázkou.

„Tlustá?“ píchlo mi u srdce. Vždy jsem patřila mezi štíhlejší ženy. Nikdy mi nikdo neřekl, že bych byla tlustá. Je sice pravda, že po čtyřicítce jsem musela vyměnit svůj šatník. Oblečení jsem měla najednou upnuté, ale stále jsem vlezla do sukně, kterou jsem nosila na vysoké. Byla sice v pase na gumu a nyní byla hodně těsná, ale vlezla jsem se.

„Nemyslím tlustá. Myslím plnoštíhlá,“ opravil se Petr a pohladil mě po ruce.

„No, Hanka byla vždy silnější než já. Když nám bylo asi dvacet, tak jsem do jejích kalhot vlezla dvakrát. Ale poslední dobou, co prošla pár vztahy, hodně zhubla. Dá se říct, že jsme si postavy vyměnily,“ řekla jsem nejistě. „A jak vypadá teď, to nevím. Dlouho jsem ji neviděla.“

Do sobotní oslavy jsem se několikrát přistihla, že v zrcadle pozoruji své křivky. Vždyť jsem se i nyní líbila mužům. Měla jsem konfekční velikost 40, za což by se nemusela stydět ani většina mnohem mladších žen. A Petr mě snad neměl jen kvůli vzhledu?

V sobotu jsme se vypravili s dárky a kyticí na oslavu. Byla to příjemná změna. Hanka vypadala dobře, i když hodně unaveně.

„To víš, nechal mě kvůli mladší. To na náladě nepřidá. Ale už jsem si u nás ve městě sehnala místo na poště. V pondělí nastupuji. Teď ještě najít někoho na trávení volného času. Slušných chlapů je jak šafránu,“ zhodnotila Hanka situaci.

„Musím ti dát za pravdu, jsem ráda, že jsme se s Petrem našli,“ řekla jsem a objala svého přítele.

„Ale postavičku máš jak dvacítka,“ zhodnotila jsem ještě Hančin vzhled. Byla štíhlá. Proti mně až moc.

Když jsem si po pár dnech všimla, že Petr je nějaký jiný, začala jsem víc tlačit na to, aby se ke mně konečně přestěhoval.

„Víš, že jsme se dohodli na jaru,“ odpověděl, a už musel zase jít.

Vídali jsme se méně a méně. Buď neměl čas, nebo náladu. Vyšlo to na stejno. Začala jsem ho podezírat, že si našel jinou. Dokonce jsem zavolala jeden den Hance.

„Hani, tak se mi zdá, že mě už Petr nemá tolik rád,“ řekla jsem.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptala se zaraženě.

„Tak, vidím to.“

„To se ti asi zdá,“ řekla Hanka. A mé návrhy na společné setkání odmítla.

Trápila jsem se tím, že na mě nemá Petr čas, a pokud se vidíme, je odtažitý a náladový.

„Ty snad někoho máš?“ vyslovila jsem jednoho dne nahlas.

„A co, když mám? Můžeš si za to sama. Přibralas, nedbáš o sebe a vůbec si mě nevážíš,“ odsekl.

„Já že si tě nevážím? A nedbám o sebe? Dělám v bance, pokud sis toho nevšiml. A tam musím nějak vypadat. Nemysli si, mám dost klientů, kteří o mě projevují zájem. Ale já mám tebe, tak mě ani nenapadne laškovat s jinými,“ vyštěkla jsem.

„No tak mě to napadlo. Už s tebou nechci být,“ řekl, a odnesl si pyžamo a pár triček, které v mém bytě měl.

Zůstala jsem sama. Nemohla jsem pochopit, jak mě mohl takto zradit. Vzpomněla jsem si i na kamarádku Hanku. Ta už bydlela se svým přítelem, a nakonec zůstala sama. Nejsem první, ani poslední, komu se to stalo, a musím se s tím smířit.

S těmito myšlenkami jsem dál plnila své pracovní povinnosti, nakupovala, starala se o byt, ale mé nitro bylo bolavé a ztrápené.

Až jednou jsem si zašla do knihovny pro novou knihu na čtení. Po chodníku přede mnou šel zamilovaný pár. Drželi se za ruku, smáli se a vypadali šťastní. To mě úplně zlomilo. Tím párem byl Petr s Hankou! Má kamarádka a můj bývalý přítel. Najednou mi bylo líto všeho. Toho, že jsem mírně přibrala, i toho, že jsem přijala pozvání na oslavu Hančiných narozenin.

Ten den jsem ztratila přítele i kamarádku v jednom. Uvědomila jsem si ale, že přítel, který mě opustí a odejde s mou kamarádkou, není hoden mého trápení. A kamarádka, která mi přebere přítele, si nikdy oslovení kamarádka nezasloužila.