Ztracen na houbách

Příběh, na který tady zavzpomínám, se stal před lety. To byly naše děti ještě menší a my si pořídili našeho psa Alíka. Alík je dnes už psí senior, manžel už, bohužel, zemřel a děti jsou dnes dospělé.

Tehdy jsme se rozhodli, že zajedeme na houby. Naskládali jsme se do auta, včetně psa, který dosud chodil jen na vodítku, a vyrazili jsme směrem k lesu. V lese, kde jsme se rozhodli uspokojit svou houbařskou vášeň, jsme my s manželem i děti byli už několikrát, Alík zde byl ale poprvé. Po zhruba kilometru, kdy jsem držela psa na vodítku, jsem se rozhodla ho pustit. Vodítko totiž zachytávalo za každou překážku. Motalo se na větve, zasekávalo se o stromy i pařezy, máčelo se v potoce, namotávalo na sebe mech i trávu a já místo, abych hledala houby, jsem stále sledovala psa, který někde visel. „Pes v lese neuteče,“ říkával můj táta, a já si na to vzpomněla.

Alík skutečně chodil za mnou jako vychovaný pejsek, a tak jsem po chvíli sledování psa začala konečně hledat hnědé kloboučky. Přitom jsem kontrolovala nálezy mých dětí, které mě co chvíli volaly ke svému objevu. Košík se pomalu plnil, byli jsme spokojeni. Rozhodli jsme se posvačit. Na lesní mýtince jsme si našli vhodné místo, rozložili igelit na zem a já nachystala doma připravené svačiny. Alík byl neodbytný, své granule i pamlsky odmítal a žádal šunku, sýr a ostatní lidské dobroty. Děti se s ním nadšeně dělily, až jsem řekla „dost“ a nařídila dětem, aby jedly samy. Alík, až dostane hlad, má své.

Zdálo se, že se Alík urazil. Sebral se a zmizel v mlází, odkud nás zvědavě pozoroval. Byl ale v dohledu, a tak jsem ho nechala. Sebrali jsme pak ještě nějaké ty hříbečky, děti našly pár borůvek, a chtěli jsme jet domů. Alík ale nikde nebyl. Volali jsme, hledali ho, běhali po lese, manžel pískal, děti také, vše bylo ale marné. Začali jsme mít o Alíka strach. Les, ve kterém jsme byli, byl zhruba dvacet kilometrů od domova, navíc jsme sem nepřišli pěšky, ale přijeli autem. Nemohli jsme ho tu nechat.

Po pár hodinách jsme byli všichni unavení a houby nás už vůbec nezajímaly. Překračovali jsme je a nechávali v lese. Hledali jsme našeho miláčka. Děti se daly do pláče. „Měly by už jít domů,“ poznamenala jsem směrem k dětem, které sotva pletly nohami.

Manžel se mnou souhlasil. „Naložím vás a odvezu domů. Pak se sem vrátím a budu Alíka hledat, dokud nebude úplná tma,“ rozhodl.

Ale děti nechtěly. Nechtěly se vrátit domů bez Alíka, kterého měly rády. Usmlouvaly ještě hodinu. „Dobře, ale za hodinu nás tatínek odveze domů. Nebojte, vrátí se a Alíka najde a přiveze,“ uklidňovala jsem je.

A tak jsme se dali znovu do hledání, nikoli hub, ale našeho čtyřnohého štěstí. Po chvilce mi zazvonil telefon. Byla to naše sousedka. Co asi potřebuje? Nechtěla jsem se zdržovat, a tak jsem hovor zrušila. Za chvilku ale sousedka volala znovu. Tentokrát jsem jí hovor přijala. Co kdyby šlo o něco důležitého? Sousedka bydlí jen přes plot, co kdyby u nás byli třeba zloději? „Stalo se vám něco?“ ptala se sousedka.

Jak mohla vědět, že se nám ztratil pes?, blesklo mi hlavou. Nahlas jsem se ale zeptala: „Proč?“

„No, já jestli jste v pořádku. Váš pes škrábe na dveře a hlasitě vyje. Zkoušeli jsme u vás zvonit, ale nikdo neotvírá. Jestli třeba nevolá o pomoc, Alík.“

 „Alík je doma?“

„A kde by měl být?“ zeptala se sousedka, já poděkovala, zavěsila a radostnou zprávu oznámila dětem i manželovi. To bylo radosti!

Alík, ač jel dvacet kilometrů autem do lesa, ve kterém nikdy nebyl, našel cestu zpět domů. Od té doby jsme věděli, že se náš pes neztratí. Nyní má 15 let, je to psí stařeček, ale nikdy nás nezradil a od této příhody s námi chodil na houby pravidelně.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10