Po úmrtí manžela jsem zůstala se svou dcerou sama. Bylo to hodně zlé období. Manžel navíc odešel z tohoto světa ve velmi těžkém věku mé dcery. I když, které období je vhodné k tomu, aby dítěti odešel jeden z rodičů? Žádný věk nebude nikdy tím pravým, zvláště když je dítě dosud nezletilé. Dcera přicházela do puberty, potřebovala oba rodiče, a vše zůstalo jen na mně. Nikdy jsem s Nikolou neměla žádné velké výchovné problémy. V patnácti letech ale začala odmlouvat, občas přišla pozdě domů a velmi často mi odporovala a hádaly jsme se.

Ten den mi Nikola sice řekla, že po škole půjde někam s kamarádkou a domů přijde o něco později. Zdrží se prý hodinu, nebo dvě, a bude doma, a tak jsem kývla. To už měla šestnáct let.

Byl ale večer a Nikola stále nebyla doma. Její mobilní telefon byl nedostupný. Začínala jsem mít o dceru strach. Co když se jí něco stalo? Na dospívající slečny čeká v dnešním světě nejedno nebezpečí. Nikola byla ještě hloupá, nevyzrálá, tak jako její spolužačky. Snadno by někomu naletěla.

Bohužel, dcera si strážila své soukromí. Moc jsem o ní nevěděla. Jediná kamarádka, kterou jsem znala trochu víc, byla dívka ze sousedství. Jana dokonce občas u nás přespala a několikrát spala Nikola u Jany. Neměla jsem na Janu telefon, a tak jsem se osmělila navštívit ji osobně. Otevřela mi Janina maminka. Když jsem jí vylíčila, co mě k nim přivedlo, ihned dceru zavolala s tím, že Jana má domácí vězení. Chtěla prý jít někam s Nikolou, ale za trest zůstala doma.

 „Ano, Nikola se domluvila s Martinou a šla s kluky z gymplu k nim domů. Měla jsem jít s nimi, ale máma mě nepustila,“ posmutněla dívka.

Jen ve mně hrklo. Nikola nic o klucích neříkala. Věděla asi dobře, že bych ji nepustila. Jana neměla kontakt ani na jednoho z kluků. Měla však telefon na Martinu a znala i její adresu. Zkoušela jsem volat Martině, ta měla ale telefon nedostupný stejně jako má dcera. Bylo už pozdě. Rozhodla jsem se proto vypravit k Martině domů. Moc jsem ji neznala. Vídala jsem ji na školních fotografiích. Pamatuji si den, bylo to asi před třemi lety, kdy má dcera přišla domů s tím, že její spolužačce Martině zemřela maminka. Byla dlouho nemocná a své nemoci po dvou letech podlehla. Od té doby zůstal její otec s dcerou sám, stejně jako po dvou letech já. Muselo to být pro něj možná ještě těžší, než pro mě jako pro ženu.

Pan Kloda, Martinin tatínek, vyběhl ze dveří, jako by netrpělivě čekal, až zazvoním. Malinko se zarazil. Čekal prý dceru. Osvětlila jsem mu, co mě k nim přivedlo. „Taky ji postrádám. Telefon má nedostupný, měla být dávno doma,“ řekl. „Stejně jako má dcera.“

Vydali jsme se proto hledat děti spolu. Martinin tatínek měl kontakt na pár dalších spolužáků. Jeden ze spolužáků našich dcer znal jednoho z kluků, ke kterým naše dcery šly. Vydali jsme se proto na adresu.

V okně panelákového bytu se svítilo. Druhý den byla sobota, nebylo to nic neobvyklého. Než jsme zazvonili, slyšeli jsme, že uvnitř hraje tlumeně hudba a dobře se zde baví několik mladých lidí. Mezi nimi byly i naše dcery. Chlapec, který nám otevřel, nic nezapíral. Obě jeho kamarádky mu prý oznámily, že doma mají svolení k jeho návštěvě. Uvnitř se nic zlého nedělo. Mládež popíjela džus, na stole byly chipsy, nějaké tyčinky a sladkosti. Nikde žádný alkohol, cigarety ani drogy. Bylo tu šest mladých lidí, tři holky a tři kluci. Mladí využili toho, že rodiče chlapce, v jejichž bytě se nacházeli, jeli na víkend na chatu. Normálně se bavili, povídali si a ani netušili, že by o ně rodiče mohli mít strach. Martině se telefon vybil a má dcera si ho vypnula sama, aby ji nikdo nerušil. Dívky se tvářily, jako bychom jim udělali hroznou ostudu. Měly přece už šestnáct let! Nakonec ale pochopily, že jsme měli jednoduše strach.

Nechtěla jsem dceru příliš omezovat. To by byl krok k tomu, aby přede mnou ještě víc začala vše tajit. A tak jsme zpoždění přešli v klidu. Ani Martinin tatínek své dceři nedělal problémy. Vyměnili jsme si telefonní číslo, Nikola mi nakonec dala čísla i na další kamarády a přátele s tím, že budu volat jen v nevyhnutelném případě. S tatínkem její spolužačky Martiny jsem se ale začala víc vídat. Docela jsme si rozuměli. Měli jsme stejné problémy, oba jsme přišli o partnera, oba jsme zůstali sami s dítětem a navíc jsme měli podobné záliby. Společně s děvčaty jsme podnikli nejeden výlet, dokonce jsme si naplánovali i společnou dovolenou. Martina začala u nás přespávat, jindy šla Nikola za Martinou. A po roce jsme se k sobě sestěhovali. Ani jeden z nás nechtěl zůstat sám. Věděli jsme, že naše dcery vyrostou, najdou si vlastní partnery a jednou domov opustí. Nejsme tak staří, abychom zůstali sami.

A tak jsem díky dceřinu zdržení našla i já své osobní štěstí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10