Ztracená náušnice

Ten den bylo velké teplo. Vydala jsem se na kole s kamarádem a mým psem k místní nádrži, kam se chodíme v létě koupat. Beník seděl v košíku na kole a štěkal. Přitom se rozhlížel dokola, jestli někde nezahlédne kočku nebo psího kamaráda.

U vody bylo narváno. Lehli jsme si a já to jako první nevydržela a vběhla jsem do vody. Za mnou nadšený Ben, vzorný a vytrvalý plavec, a kamarád hlídal věci na dece. Dováděli jsme a plavali na druhou stranu nádrže. Bylo to příjemné ochlazení po dnech horka. Vydrželi jsme tam až do večera. Večer jsme se loudali domů bez bot, na boso, jak to máme rádi. Kola jsme vedli, Ben běhal kolem nás. Uklidila jsem kolo, umyla Beníka a šla jsem se vykoupat. Šáhla jsem si na ucho a zjistila jsem, že nemám svou zlatou náušnici. Byl to velký šok. Náušnice byla drahá, navíc to byla rodinná památka, kterou jsem dostala od mamky. „Ne, to nemůžu tak nechat!“, napadlo mě. Musím náušnici najít! Venku byla ale už tma. Popadla jsem telefon a volala kamarádovi: „Milane, vem si baterku a přijď k nám, prosím!“, žadonila jsem. Kamarád byl za pár minut u nás. Já vzala také dvě baterky, kdyby jedna přestala svítit, zbylou náušnici na ukázku, a šli jsme hledat tu druhou. 

K nádrži jsme to měli pět kilometrů tam a pět zpátky. Předpokládala jsem ale, že jsem náušnici ztratila na místě, kde jsme měli deku. Tam jsme si totiž hráli se psem, který skákal a dováděl. Byla už tma a my šli pěšky. Baterky svítily na zem, naše oči hypnotizovaly kraj silnice, kudy jsme se vraceli. Ještě jsem Milanovi ukázala zbylou náušnici, a připnula jsem si ji na svůj svazek klíčů, abych ji také neztratila.

Začínal mě už bolet krk z neustálého pozorování vozovky, když jsem si uvědomila, že na svazku klíčů necítím svou náušnici. Zpanikařila jsem a předala svazek Milanovi, aby se podíval. Ten přejel kolečko s klíči, řekl, že náušnici také nevidí, a vrátil mi svazek do ruky. Tak já jdu hledat náušnici, a ztratím druhou! Byla jsem zoufalá a vracela jsem se, abych hledala tu z klíčů. „Milane, hledej, prosím, taky,“ zavolala jsem na kamaráda. Ten se podíval na chodník a zvolal: „Hele, já ji mám!“ Náušnici ale nesebral ze země. Ukázal svazek klíčů, který měl v ruce. On si totiž se mnou svazky vyměnil. Dal mi do ruky ten svůj, místo mého, na kterém celou dobu náušnice visela. A tak jsme se vydali dál k vodní nádrži.

Došli jsme na místo, kde už nikdo z koupajících se lidí nebyl. Je to místo za městem, kde není veřejné osvětlení. Navíc kolem celé nádrže roste hustá tráva. My našli naše místo, kde jsme měli deku, a dali jsme se do hledání náušnice. Klečeli jsme na břehu, svítili baterkou a hypnotizovali každé stébélko trávy. Marně. Náušnici jsme nenašli. Asi se utopila ve vodě během plavání. A tak jsme se dali na smutnou cestu zpět. Znovu jsme si svítili na cestu, kdyby náhodou náušnice někde ležela.

„Hledáte něco?“, ptal se nás mladík, který nás míjel, jako by to nebylo na nás vidět. Svitla mi naděje.

„Našel jsem klíč,“ usmíval se.

„Ne, ten nehledáme, děkujeme,“ řekla jsem smutně.

Náušnici jsme nenašli. Doma jsem ještě zjistila, že jsem ztratila také druhou baterku, kterou jsem si dala do kapsy.

Takto nevesele skončilo mé nedávné koupání ve volné přírodě…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10